Kateřina sotva překročila práh bytu, když se před ní v předsíni objevil Tomáš. Stál tam s výrazem člověka, který právě vyhrál důležitou bitvu. O zradě, o níž dosud neměla ani tušení, svědčilo už samotné ovzduší v bytě — a také cizí parfém, který se držel jeho košile. Peníze, jež do tohohle dvoupokojového bytu vložili jejich rodiče před pěti lety, kdy se ještě jako studenti vzali, najednou získávaly úplně jiný význam.
— Takže, manželko, obejdeme se bez divadla, — prohlásil Tomáš a založil si ruce na prsou. — Mám milenku. Už skoro rok. A chci, aby se nastěhovala sem. Ty si sbal věci a zmiz.
Kateřina si pomalu zula boty a kabelku pečlivě položila na skříňku u dveří. Tomášova matka, její tchyně, se při každé rodinné oslavě chlubila, jak „oni s manželem dětem pořídili byt“. A Tomáš tomu zřejmě uvěřil natolik, že teď na Kateřinu hleděl skoro jako na náhodnou nájemnici.
— Neslyšíš, nebo co? — zvýšil hlas. — Říkám ti to snad dost jasně: vypadni odsud. Ten byt je můj. Platila ho moje matka. Ta tvoje sem hodila pár drobných a tím to skončilo.
Kateřina prošla do obýváku, posadila se do křesla a přehodila nohu přes nohu. Posledních pět let budovala kariéru, zatímco Tomáš si doma hrál na živitele rodiny. Teď už měla pod sebou dva lidi a dobře věděla, že je to teprve začátek. Její plat navíc dávno překonal příjem muže, který byl zatím ještě jejím manželem.
— Tomáši, — usmála se klidně, — pokračuj. Začíná mě to zajímat.
— Co na tom chceš ještě slyšet? — máchl podrážděně rukama. — Jsi studená jako led. Pořád jen práce, práce a zase práce. Já chtěl trochu tepla. Tak jsem si ho našel.
— Tepla, říkáš, — přikývla Kateřina. — A jak dlouho se u něj ohříváš?
— Vždyť říkám, skoro rok! — trhl ramenem. — A nedívej se na mě takhle. Můžeš si za to sama. Jsem mladý chlap, potřebuju pozornost. Ne tvoje tabulky, termíny a pracovní zprávy.
Kateřina vytáhla telefon, ale displej ani nerozsvítila. Jen ho položila vedle sebe na opěrku křesla. Tomáš si toho sotva všiml; byl příliš zaujatý vlastním projevem.
— Takže ona se sem má nastěhovat? — zeptala se Kateřina téměř se zvědavostí.
— Klidně během pár dnů! — vítězoslavně zvedl bradu. — Rozvod je jen formalita. Měsíc, dva a bude hotovo. Takže žádné hysterické scény. Sbalíš si svoje krámy a půjdeš k mamince.
— Počkej, — zvedla Kateřina prst, jako by si chtěla ujasnit detail. — Chci tomu rozumět správně. Ty jsi přesvědčený, že ten byt patří tobě? Tedy vlastně tvojí matce?
Tomáš protočil oči, jako dospělý, který musí dítěti vysvětlovat naprostou samozřejmost.
— Katko, nedělej ze sebe hloupou. Tenhle byt koupili moji rodiče. Tvoje máma přispěla jen symbolicky, možná tak na tapety a záclony. Oba to moc dobře víme.
— Máš opravdu pozoruhodnou paměť, — opřela se Kateřina pohodlněji. — Velmi výběrovou. Jako zlatá rybka, jen obráceně: pamatuješ si i věci, které se nikdy nestaly.
— Nezkoušej mi motat hlavu! — vyletěl skoro do ječivého tónu. — Moje matka všude říkala, jak se s otcem nadřeli, aby nám ten byt zajistili!
— Vyprávět a zaplatit jsou dvě různá slovesa, Tomášku. A každé se časuje jinak.
Tomáš zrudl. Očividně nebyl připravený na to, že jeho žena nebude plakat, nebude prosit ani se v zoufalství vrhat k jeho nohám. Místo toho seděla v křesle s jemným úsměvem, jako by sledovala nepříliš povedené, ale zábavné představení.
— Poslouchej, já se tu s tebou nebudu dohadovat! — ukázal na ni prstem. — Máš dva dny. Pak tvoje věci nechci vidět.
Kateřina zvedla telefon a vytočila číslo. Tomáš se zamračil.
— Komu voláš?
— Tvojí mámě. Chci se jí na něco zeptat.