Potřebuju si jen ujasnit jednu věc ohledně bytu.
— Klidně! — uchechtl se Tomáš povýšeně. — Řekne ti přesně totéž co já. Tenhle byt jsme přece zaplatili my.
V telefonu se ozvalo vyzvánění. Po několika tónech se na druhé straně ozval ženský hlas.
— Prosím? Katko?
— Dobrý den, Marie. Mám vás na hlasitý odposlech, Tomáš je tady se mnou. Mohla byste mi, prosím, říct, jakou část ceny bytu při koupi uhradila vaše rodina?
Nastalo ticho. Kateřina sledovala, jak se Tomášovi z obličeje pomalu vytrácí sebejistý výraz. Rozplýval se jako sníh na jarním slunci. Mlčení vlastní matky ho očividně znepokojilo.
— Katko, — promluvila Marie opatrně, — proč se na to ptáš?
— Stačí mi odpověď. Váš syn právě tvrdí, že jste zaplatili skoro všechno a moje matka přispěla jen nějakými drobnými.
Z reproduktoru se ozvalo těžké povzdechnutí.
— Tomáši, cos jí to tam napovídal? — Mariin hlas ztvrdl. — My jsme dali dvacet procent. Zbývajících osmdesát zaplatila Jana, Katčina maminka.
Tomášovi se protáhl obličej, jako by ho někdo praštil pytlem cementu. Otevřel ústa, zase je zavřel a pak je otevřel znovu.
— Mami, co to meleš? Vždyť jsi přece vždycky říkala…
— Říkala jsem, že jsme s bytem pomohli. A to je pravda. Dvacet procent je pořád pomoc, mimochodem. Co sis z toho ale vyvodil ty, to už je jiná věc.
Kateřina zvedla ukazováček, aby dala najevo, že ještě neskončila.
— Marie, ještě jedna věc. Před třemi měsíci jste svůj podíl prodali mojí mamince. Je to tak?
Znovu zavládlo ticho. Potom další povzdech.
— Ano, Katko. Jana se nabídla, že ho odkoupí. Peníze jsme tehdy potřebovali, však víš… Dala nám slušnou cenu. Jsem jí vděčná, že nám vyšla vstříc.
Tomáš se chytil za hlavu.
— Mami! Ty jsi to prodala? Beze mě? A nic jsi mi neřekla?!
— A proč bych ti to měla říkat? — podivila se Marie upřímně. — Byl to můj a tátův podíl. S tebou neměl nic společného. Byt je napsaný na Katku.
Kateřina položila telefon na konferenční stolek, ale hovor neukončila. Tomáš stál uprostřed pokoje jako pomník vlastní hlouposti. Všechna jeho drzost se během pár minut vypařila a zůstalo po ní jen zmatení a první stín strachu.
— Počkej, — olízl si suché rty. — Takže… ten byt…
— Patří celý mojí mamince, — Kateřina rozhodila rukama. — Té, která se tím nikdy nechlubila u rodinných obědů. Jen tiše platila.
— Ale my jsme manželé! — chytil se Tomáš té myšlenky jako tonoucí stébla. — Společné jmění!
— Tomášku, neposlouchal jsi pozorně. Byt nepatří mně. Patří mojí matce. Zopakuju ti to: mojí matce. My dva tady v podstatě bydlíme u ní. Jenže já jsem dcera majitelky. A ty jsi kdo?
Zbledl.
— Tys to narafičila schválně, — zachraptěl. — Před třemi měsíci… Ty už jsi věděla o mojí… o Lucii?
— To jméno slyším poprvé, — pokrčila Kateřina rameny. — Před třemi měsíci mě tvoje zálety vůbec nenapadly. Máma jen chtěla dát do pořádku papíry. Má ráda, když je ve věcech jasno.
Z telefonu se náhle ozval hlas jeho matky:
— Tomáši! Je to pravda? Ty máš milenku?!
Trhl sebou, jako by dostal ránu proudem. Úplně zapomněl, že Marie pořád poslouchá.
— Mami, to je… ono je to složitější…
— Složitější?! Ty jsi vážně hlupák! Vyměnil jsi Katku za nějakou… A ještě jsi ji chtěl vyhodit z bytu, který vlastně patří jí?!
— Technicky vzato mojí mamince, — poznamenala Kateřina klidně.
— Katko, zlatíčko, — Mariin hlas změkl a zněl provinile, — odpusť tomu mému idiotovi. Vychovala jsem ho já, to ano, ale někdy sama nechápu, co z něj vyrostlo.