— Mami! — Tomáš zrudl až ke kořínkům vlasů. — Aspoň ty by ses mě mohla zastat!
— Zastat? A v čem přesně? V tom, že ses rozhodl vyhodit vlastní ženu na ulici z bytu, který ti ani nepatří? Jen proto, že sis v hlavě namluvil, že jsi tady pánem domu? Tomáši, sbal se a přijeď ke mně. Tohle si vyříkáme osobně.
Kateřina natáhla ruku a vzala telefon.
— Marie, děkuju vám, že jste řekla pravdu. Vážím si toho.
— Katko… — tchyni se hlas nepatrně zachvěl. — Vy se… opravdu rozcházíte?
— Váš syn mi to právě oznámil. Má jinou. Skoro rok. Takže ano. Budeme se rozvádět.
Tomáš se prudce pohnul, jako by chtěl hovor i celou situaci ještě na poslední chvíli zachránit.
— Počkej! Možná jsem to přehnal…
— Přehnal? — Kateřina jen povytáhla obočí. — Celý rok přehnané nálady? Každý den s Lucií byl tedy nejspíš jen hodně dlouhý záchvat temperamentu?
— Katko, prosím tě, pojďme si o tom normálně promluvit…
— Promluvit si mohou dva lidé, kteří spolu vedou rozhovor. Tady ale žádný rozhovor nebyl. Byl tu jen tvůj výstup. „Sbal si krámy.“ „Tohle je můj byt.“ „Vypadni.“ Musím uznat, mělo to spád. A znělo to sebevědomě.
Zvedla se z křesla a udělala několik kroků k němu. Zastavila se tak blízko, že Tomáš bezděčně couvl.
— Víš, co mě na tom všem fascinuje nejvíc? — pronesla tiše, skoro měkce. — Ty ses ani nesnažil vymyslet nějakou slušnější lež. Žádné „odcizili jsme se“, žádné „už dlouho nejsem šťastný“, žádné dramatické utrpení v očích. Prostě jsi přišel a oznámil mi, že mám zmizet, protože sis pořídil novou hračku. Tomu se nedá říkat ani drzost. To už je zvláštní druh nadání.
— Ty si ze mě děláš legraci, — procedil Tomáš skrz zuby. — Schválně mě ponižuješ.
— Ponižuji? — Kateřina se krátce zasmála. — Tomáši, o to ses postaral naprosto sám. A musím říct, že výborně. Já jsem ani nemusela nic dodat. Přišel jsi, pochlubil ses milenkou, požadoval jsi, abych opustila cizí byt, a potom ti zavolala maminka a celé ti to rozebrala do posledního šroubku. Já jsem jen seděla a sledovala představení. Skoro jako v divadle. Jen mi chyběl popcorn.
Sevřel čelisti tak pevně, až mu vystoupily svaly na tváři.
— A kam mám jako teď jít? K mámě?
— A kam jinam? K Lucii? — Kateřina naklonila hlavu na stranu. — I když počkej. Ona přece vlastní bydlení nemá, jinak bys ji neplánoval nastěhovat sem. To je vlastně docela působivé. Chtěl jsi žít s novou ženou v bytě, který patří matce té staré. To už není obyčejná troufalost, to je mistrovská disciplína.
— Sklapni!
— Nesklapnu. Před pěti minutami jsi tu křičel, že mám vypadnout. Teď budu mluvit já. A ty budeš poslouchat.
Kateřina přešla k oknu a na okamžik se k němu otočila zády.
— Pět let, Tomáši. Pět let jsem makala dvanáct hodin denně. Budovala jsem kariéru. Myslela jsem, že to dělám pro nás dva. Pro naši budoucnost. A ty sis mezitím, jak vidím, zařizoval budoucnost jinou. S Lucií. Na mých… tedy přesněji na máminých metrech čtverečních.
— Můžeš si za to sama! — vyhrkl. — Bylo ti úplně jedno, co se mnou je! Vůbec sis mě nevšímala!
— Nevšímala? — otočila se pomalu zpátky. — Vařila jsem večeře. Prala ti košile. Pamatovala jsem si narozeniny tvých kamarádů. Snášela jsem jejich hlučné večery u nás doma. Nafukovala jsem ten pitomý matrac pro Petra, když po rozvodu týden přespával v našem obýváku. Tomu říkáš, že jsem si tě nevšímala?
Tomáš sklopil oči stranou.
— To byly jen domácí věci. Já potřeboval něco jiného.
— Něco jiného? Obdiv? Potlesk za to, že jsi ráno vstal z postele? Medaili za odnesený koš jednou týdně?
— Jdi do háje!
Kateřina došla ke skříni, otevřela ji a z horní police stáhla složený nafukovací matrac.
— Tady máš, — hodila mu ho do náruče. — Dneska přespíš na tomhle. V obýváku. Ráno odjedeš k matce. Nebo za Lucií. To už je mi úplně jedno.
Tomáš matraci zachytil a zůstal na ni nevěřícně zírat.