Chvíli na ni hleděl, jako by mu právě podala nějaký nepochopitelný předmět z jiného světa.
— To myslíš vážně?
— Naprosto, — odpověděla Kateřina klidně. — Nevyhodím tě uprostřed noci na ulici, tak malicherná nejsem. Ale v mé ložnici dnes spát nebudeš. A zítra už tady nebudeš vůbec. O tom se nebudu dohadovat.
— Káťo, — Tomášův hlas najednou změkl a ztratil všechnu předchozí jistotu, — nemohli bychom si promluvit normálně? Bez křiku, bez emocí?
— Bez emocí? — vyprskla hořce. — Tomáši, před chvílí jsi mi oznámil, že mě rok podvádíš. Moji matku jsi označil za darmožrouta. Chtěl jsi, abych se sebrala a vypadla z vlastního bytu. A teď bys rád rozhovor „bez emocí“? Posloucháš se vůbec?
Sesunul se na pohovku a matraci stále držel oběma rukama, jako by se jí mohl někam zachytit.
— Nečekal jsem, že se to takhle zvrtne.
— A jak sis to tedy představoval? — Kateřina se posadila na opěrku křesla naproti němu a založila ruce. — Pojďme si ten tvůj geniální plán projít krok za krokem. Oznámíš mi nevěru. Já se sesypu, začnu plakat, prosit tě, abys mě neopouštěl, a ty mi velkoryse dovolíš sbalit kufr. Já odejdu do noci. Lucie se nastěhuje. A vy dva budete spokojeně bydlet v bytě, který vás nic nestojí. Takhle nějak?
Tomáš neřekl ani slovo.
— Víš, co je na tom nejsmutnější? — pokračovala tišeji, ale o to ostřeji. — Že tě za celých pět let ani nenapadlo ověřit si, komu ten byt patří. Nikdy ses nezeptal, nechtěl jsi vidět žádný papír. Stačilo ti, co vykládala tvoje matka. Protože se ti ta verze hodila. Ty jako dědic. Já jako někdo, kdo je tu jen trpěný. Pěkně pohodlné, že?
— Já myslel…
— Ne, Tomáši. Ty jsi nemyslel. A právě v tom je ten problém. Nemyslel jsi, když sis začal s Lucií. Nemyslel jsi, když ses rozhodl mě odsud vystrnadit. Nemyslel jsi ani dneska, když jsi otevřel pusu. Ty totiž nepřemýšlíš skoro nikdy. Prostě uděláš to, na co máš zrovna chuť. Jako malé dítě. Jenže tobě už je třicet.
Zvedl k ní oči. Vypadal menší, unavenější, méně jistý.
— A co bude teď?
— Teď bude rozvod. Přesně to jsi chtěl, ne? Nebo už sis to stihl rozmyslet?
Zaváhal. Kateřina téměř viděla, jak mu v hlavě začínají narychlo zapadat kolečka. Byt najednou nebyl jeho. Marie zuřila. Lucie neměla kam přijít. A manželka, kterou ještě před chvílí odepisoval, měla práci, peníze i jistotu pod nohama. Celé rozložení sil se během několika minut převrátilo.
— Možná bychom si mohli dát trochu času, — pokusil se o úsměv, který mu ale na tváři nevydržel. — Uklidnit se. Promyslet si to…
— Času? — Kateřina vstala. — Ty sis dával čas celý rok s jinou ženou. A mně teď nabízíš, abych nad tím přemýšlela? Po tom všem, co jsi provedl? Po tom, cos mě nazval ledovou rybou? Po tom, co ses chystal přivést milenku do mého domova?
— Káťo…
— Ne, — zavrtěla hlavou. — Já tvoje rozhodnutí přijímám. Rozvod. Když už jsi ho vyslovil, tak ho dotáhneme do konce. Slušně, jasně, bez zbytečné špíny. Nebudu se ti mstít, nebudu dělat divadlo, nebudu ti ničit život. Prostě odejdeš. To je celé. Ale nechtěj po mně, abych se tvářila, že se nic nestalo.
Tomáš se na pohovce shrbil. Všechna jeho drzost, všechna útočnost, s níž sem před chvílí vtrhl do hádky, se rozplynula. Zůstal jen zmatený muž, který si příliš pozdě uvědomil, že hrál s kartami, které mu nikdy nepatřily.
— Jsem idiot, — pronesl potichu.
— Konečně jsme se na něčem shodli, — řekla Kateřina a vykročila ke dveřím ložnice. — Pumpa k matraci je v krabici. Peřinu si vezmi ze skříně na chodbě. Ráno tě chci vidět sbaleného a připraveného odejít.
Na prahu se ještě zastavila a ohlédla se.
— A Tomáši… Ani tě nenapadne chodit v noci za mnou a zkoušet usmiřování. Zamknu se. A zítra začne nový život. Pro nás oba. Odděleně. Přesně tak, jak sis přál.
Dveře ložnice se zavřely.
Tomáš zůstal sedět v potemnělém obýváku s nafukovacím matracem v náručí. Držel ho křečovitě, jako by to byl jediný pevný bod, který mu ještě zbyl. Byl to symbol jeho nové svobody. Té, kterou si sám vybral.
Jen z nějakého důvodu vypadala úplně jinak, než si ji představoval.