Jeden byt, jedna půjčka a příbuzní, kteří jsou kvůli penězům ochotni zajít dál, než by se slušelo. Ve chvíli, kdy tchyně a bratr manželky přijdou s naléhavou „prosbou“, stojí muž před těžkou volbou: zachránit rodinu, nebo ubránit vlastní domov. Kdo ve skutečnosti pomáhá a kdo jen chytře manipuluje, vyjde najevo až ve chvíli, kdy už bude skoro pozdě.
— Janičko, není Tomáš někde daleko? Volám mu už potřetí. Vyzvání to, ale telefon nezvedá.
Jana Čermáková si přidržela mobil ramenem u ucha a dál krájela zelí na tenké proužky. Na sporáku pomalu probublávala polévka, z dětského pokoje se linula písnička z pohádky a Adéla Moudrýová si u animovaného filmu o vílách skládala puzzle. Byl to jeden z těch obyčejných večerů, klidných a předvídatelných, skoro jako pečlivě vyplněná účetní tabulka.
— Mami, je ještě u klienta, dokončuje tam audit. Říkal, že kolem osmé by měl být volný.
— Aha… no ano, jistě, — ozvala se Miroslava Doležalová roztržitě, jako by její myšlenky bloudily někde úplně jinde. — Já jsem s ním vlastně potřebovala mluvit… Ale možná bys mu to mohla říct ty?
Jana odložila nůž na prkénko. V matčině hlase zaslechla cosi nezvyklého. Miroslava obvykle telefonovala věcně: zeptala se na Adélku, připomněla něčí narozeniny nebo chtěla poradit, jak nejlépe zamrazit cukety. Tentokrát však přešlapovala kolem tématu, dělala dlouhé pauzy a zněla, jako by se chystala vstoupit do ledové vody.
— Stalo se něco?
— Ne, ne, nic hrozného, Janičko, jenom… — matka se odmlčela a do sluchátka těžce vydechla. — Dneska volali z banky. Kvůli tátově půjčce.
Karel Modrý zemřel před pěti měsíci. Masivní infarkt. Sanitka dorazila ve chvíli, kdy už nebylo komu pomáhat. Na pohřbu se Miroslava Doležalová držela jako kámen, David Zeman postával opodál a každých deset minut si zapaloval cigaretu. Jana si tehdy naivně myslela, že to nejhorší mají za sebou. Jenže skutečnost byla jiná — všechno se teprve začínalo zamotávat.
— Jaké půjčce?
— Vždyť víš, že táta kupoval dům v Olomouci, aby měl David s Jakubem Urbanem kde bydlet. Napsal ho na sebe, jenže mu chyběly peníze, tak si vzal úvěr se zástavou. David tam se synem žije už třetím rokem.
Jana se opřela bokem o kuchyňskou linku. Ten dům znala. Starší cihlové stavení, nakřivo sedící veranda a tři višně na zahradě. Byli tam párkrát na grilování a Tomáš Blažek tehdy po krátkém pohledu na elektroinstalaci jen tiše poznamenal: „Tady by opravy spolkly dvě výplaty.“
— A co se děje teď?
— Teď tu táta není a dům přešel v dědictví… na mě, na Janu… tedy vlastně na Davida, — matka se do vlastních slov úplně zamotala. — Zkrátka na mě a na Davida. Jenže s domem přešel i dluh, chápeš? Banka volá a chce splátky. Prý jestli nezaplatíme, nemovitost zabaví a prodají v dražbě. Zbývá tam ještě dvě stě tisíc korun! Janičko, já mám důchod sotva pět tisíc sedm set padesát, David pořádnou práci nemá, vždyť je na Jakuba sám… Když jim vezmou střechu nad hlavou, půjdou snad na ulici?
Z dětského pokoje se ozvala hlasitější melodie. Adélka si zřejmě přepnula pohádku. Jana automaticky stáhla plamen pod hrncem.
— A co na to říká David?
— Vždyť já se nesnažím dovolat jemu, ale Tomášovi! Potřebovala jsem radu. On se přece v číslech vyzná, vždyť je auditor. Třeba by věděl, co s tím…
Jana velmi dobře pochopila, kam matka míří. Neřekla to přímo, ne hned, ale směr byl jasný. Když Miroslava použila slovo „poradit“, obvykle tím myslela „pomoci“. A „pomoci“ v jejím slovníku téměř vždy znamenalo „dát peníze“.
— Tomáš není dědic, — pronesla Jana klidně a pevně. — Dluhy podle zákona přecházejí na ty, kteří dědictví přijali. To jsi ty a David.
— Ano, ano, já tomu rozumím… — Miroslava znovu zaváhala. — Jenže táta vždycky říkal, že rodina má držet pohromadě. A když jste si brali byt, taky vám pomohl. Na to jsi snad nezapomněla?
Jana nezapomněla. Před pěti lety, když s Tomášem skládali peníze na první splátku, jim její rodiče dali sto padesát tisíc korun. Karel Modrý přispěl pětasedmdesáti tisíci a zbytek našetřili sami. Žádné potvrzení se samozřejmě nepsalo — kdo by mezi vlastními řešil papíry. Jenže teď se těch pětasedmdesát tisíc začínalo měnit v pohodlnou páku.
— Večer si s Tomášem promluvím, — řekla nakonec Jana. — Ale nic neslibuju.
— Samozřejmě, samozřejmě! Jen mu to prosím neříkej moc zostra. Opatrně, víš? On je přímočarý člověk, hned by řekl ne…
Po ukončení hovoru zůstala Jana dlouho stát u okna. Dívala se na dětské hřiště, na houpačky a na dvě auta zaparkovaná ve dvoře. Jejich dvoupokojový byt ve čtvrtém patře byl konečně jejich — žádný pronájem, žádná nejistota. Hypotéku doplatili minulý rok a Jana měla poprvé po dlouhé době pocit, že se dá volně nadechnout. Teď stačil jeden telefonát a vzduchu jako by znovu ubylo.
Tomáš Blažek se vrátil krátce po půl deváté.