Byl znavený, ale v očích mu jako obvykle pobleskoval ten živý, skoro klukovský plamínek. Hned v předsíni ze sebe shodil sako, políbil Adélu Moudrýovou do vlasů a zamířil ke stolu. Jana poslala dceru do dětského pokoje s omalovánkami, pootevřené dveře do kuchyně pak tiše přivřela.
„Volala máma,“ začala, když si sedla naproti němu. „Tobě se nedovolala.“
„Viděl jsem zmeškané hovory,“ přikývl Tomáš. „Chtěl jsem jí zavolat zpátky, jenže u klienta měli v účetnictví takový chaos, že jsem málem brečel nad každým dokladem. Co se děje u tchyně?“
Jana mu všechno vypověděla. Tomáš mlčel, jen lžící pomalu kroužil v talíři s polévkou. S každou další větou mu z obličeje mizela lehkost.
„Dvě stě tisíc,“ zopakoval nakonec, když domluvila. „Hezká suma. Kulatá. Víš, že kulatá čísla z pracovního hlediska nesnáším? Většinou za nimi někdo hodně špatně počítal — a někdo jiný pak brečí.“
„Tomáši, chtějí, abychom jim pomohli.“
„My?“ pousmál se, ale nebylo v tom pohrdání. „Tím myslíš hlavně mě, že? Jani, pojďme si to rozebrat normálně, bod po bodu. Tvoje máma je v důchodu. Tvůj bratr se ‚užuž postaví na nohy‘ zhruba od chvíle, kdy se narodil Jakub Urban. A kdo je v celé téhle rovnici jediný člověk s oficiálním příjmem, kterému banka pravděpodobně půjčí? Hádej jednou.“
Jana sklopila zrak ke stolu.
„Je to moje máma. A můj bratr. Táta nám taky pomohl s bytem.“
„Tvůj táta nám dal pětasedmdesát tisíc,“ řekl Tomáš klidně. „Moji rodiče sto padesát. A přesto nám moji rodiče nevolají s kalkulačkou v ruce.“ Odsunul talíř stranou a opatrně jí sevřel prsty. „Jani, nejsem bezcitný. Je mi líto domu i Jakuba, je to dobrý kluk. Jenže počty jsou neúprosné. Jakmile do toho teď vstoupíme, už z toho nevystoupíme. Nejdřív jedna splátka, potom prosba, abychom ještě trochu přidali, pak se ukáže, že teče střechou. A za rok budeme zadlužení my, zatímco David Zeman bude pořád sedět a čekat, kdo ho zase vytáhne.“
„Je na dítě sám.“
„A kde je Jakubova máma?“ opáčil Tomáš. „Ať platí výživné, ať se zapojí. Proč má být pokaždé poslední záchrana ten, komu ještě zbyly nějaké peníze?“ Povzdechl si a ztišil hlas. „Půjč jen tolik, kolik jsi ochotná darovat a už nikdy nevidět. Tohle jsem si zapamatoval natrvalo. A já nejsem připravený darovat dvě stě tisíc. Upřímně? Ani padesát.“
Jana neodpověděla. Věděla, že má pravdu. Přesto ji to uvnitř pálilo, jako by ji někdo nutil vybrat si mezi rozumem a vlastní krví.
„Nechci po tobě, abys je přestala mít ráda,“ řekl Tomáš a vstal. „Prosím tě jen o jedno: nepouštěj cizí dluhy přes práh našeho bytu. Máme Adélu, za rok půjde do školy. Máme naplánovanou rekonstrukci. To není lakota, Jani. To je starost. Jen zní nepříjemně.“
Odešel za dcerou do pokoje dolepit její papírovou vílu. Jana zůstala u stolu sama. Dívala se na chladnoucí polévku a docházelo jí, že Tomáš už své ne vyslovil. Jenže ona sama ho vyslovit nedokázala.
David Zeman se objevil o tři dny později. Ráno zavolal a bez úvodu oznámil: „Kolem druhý budu poblíž, na chvilku se stavím.“ Jana se nadechla, že řekne, že doma nebude, ale nestihla to. Bratr hovor ukončil.
Do předsíně se vřítil jako těžký vůz bez brzd a za ním se protáhl Jakub Urban s telefonem v ruce. David byl mohutný, povadlý, s třídenním strništěm a v teniskách, které vypadaly draze — přesně v tom zvláštním stylu lidí, kteří neustále tvrdí, že nemají ani korunu.
„Tak čau, rodinko!“ zahulákal ode dveří tak hlasitě, až Adéla vykoukla z dětského pokoje a okamžitě zase zmizela. „Tady si žijete, koukám. Pěkně za vodou, co? Opravičky, dlaždičky… A my tam hnijeme v baráku jak bezdomovci.“
„Tobě taky dobrý den, Davide,“ ozval se Tomáš vyrovnaně a vyšel mu naproti. „Pojď dál, jen si sundej boty. Když už to tu není barák na spadnutí, byla by škoda zničit koberec.“
David si odfrkl, ale vyzul se. Všichni přešli do kuchyně. Jakub se okamžitě sklonil k mobilu a na sestřenici se ani nepodíval. Adéla chvíli přešlapovala opodál, pak pochopila, že si jí nevšímá, a tiše odešla.
„Takže,“ spustil David, těžce dosedl na židli a opřel lokty o stůl. „Nemám čas na řečičky. Jde do tuhýho. Banka nám stojí na krku. Dvě stě táců, slyšeli jste? Máma brečí, já nespím. Když nám vezmou dům, kam půjdu s klukem? Pod most?“
„A co přesně navrhuješ?“ zeptal se Tomáš a zapnul konvici, jako by se bavili o počasí.
„Co navrhuju?“ Davidovi vyskočil hlas a na desku stolu dopadly drobné kapky slin. „Pomoc, ne? Jsme rodina! Táta vám ten byt skoro daroval a vy teď děláte mrtvý brouky? To nemáte svědomí?“
„Karel Modrý nám pomohl pětasedmdesáti tisíci,“ opravil ho Tomáš bez zvýšení hlasu. „Pamatuju si to přesně. Je to moje práce.“
„Kašlu na tvoje přesný částky!“ David zrudl a jeho ruka se sevřela v pěst.