a udeřil pěstí do stolu, až hrnky na okamžik poskočily. „Ty jsi přece auditor, ne? Výplatu máš oficiální, papírově čistou? Máš. Banka ti půjčí? Půjčí! Vezmeš si úvěr na sto tisíc a já ti to pak splatím, přísahám na vlastní zuby! Vždyť jsem holič od pánaboha, lidi ke mně chodili jeden za druhým. Jakub už povyrostl, já se teď trochu seberu, rozjedu to a peníze se jen pohrnou!“
„Přísaha na zuby je jistě silný finanční instrument,“ pousmál se Tomáš Blažek. „Jen se obávám, že v bance ji jako zástavu neuznávají.“
„Ty si ze mě budeš ještě dělat legraci?“ David Zeman zbrunátněl ještě víc. „Já sem přijdu slušně, po lidsku, a ty tu budeš trousit vtípky?“
„Davide,“ ozvala se Jana Čermáková tiše, „opravdu bys to zvládl splácet?“
David se k ní hned obrátil. Hlas mu během vteřiny změkl, zhrublé hrany se rozpustily v prosebném tónu. „Jani, prosím tě, jsem snad tvůj bratr, nebo nějaký cizí člověk z ulice? Znáš mě odjakživa. Budu posílat po troškách, jak to půjde. Máma přihodí ze svého důchodu dva a půl tisíce, já se mezitím rozjedu a zbytek doplatím. Pro Tomáše je to jen papírování, nic víc. Táta by byl rád, kdybys vlastního bráchu nenechala padnout…“
Jakub Urban po celou dobu ani jednou nezvedl oči od telefonu. Jana na něj pohlédla a došlo jí, že ten chlapec už podobná vystoupení slyšel tolikrát, až se mu z nich stal obyčejný šum v pozadí.
„Promyslím si to,“ řekla nakonec.
Davidovi se tvář okamžitě rozjasnila. „No vidíš! Já věděl, že ty máš srdce. Ne jako tady ten tvůj,“ trhl bradou k Tomášovi, „úřednický suchar. Ten umí akorát počítat sloupečky.“
„Děkuji za uznání,“ přikývl Tomáš naprosto klidně. „Suchar, který počítá sloupečky, většinou nepřijde o peníze. Náhoda? Spíš ne.“
David si pak posbíral syna a odešel tak spokojeně, jako by už měl slíbenou hotovost v kapse. Tomáš za nimi zavřel dveře, chvíli stál zády k chodbě a teprve potom se otočil k Janě.
„Jani. Hlavně si ten úvěr neber na sebe. Prosím tě. Aspoň jednou mi věř ne jako manželovi, ale jako auditorovi.“
„Je to můj bratr, Tomáši.“
„A tohle je naše rodina,“ ukázal směrem k dětskému pokoji. „Dobře si rozmysli, koho chráníš.“
Za týden měla Jana Čermáková půjčku vyřízenou. Sto tisíc korun, splatnost tři roky, všechno napsané na její jméno. Tomášovi o tom předem neřekla. Dozvěděl se to náhodou, když zahlédl bankovní oznámení v telefonu. Nezačal křičet. Neudělal scénu. Jen se na ni dlouho díval a nakonec pronesl: „Tak dobře. Budeme tomu říkat nákup čistého svědomí. Jen je to dost drahé zboží.“
První dva měsíce Miroslava Doležalová opravdu posílala slíbených dva a půl tisíce. Pak se začaly objevovat výpadky. Jednou se opozdil důchod, podruhé jí vyskočil tlak, potřetí prý přišlo dražší vyúčtování za plyn. Chybějící částky doplácela Jana.
David nedal ani korunu. Za celý rok ani jednou. V zimě měl Jakub angínu, na jaře si David „hnul se zády“, v létě přišlo vysvětlení, že je mrtvá sezóna a kdo by se teď chodil stříhat. Telefonoval ale pravidelně. Ne kvůli splátkám, nýbrž kvůli novým pohromám.
„Jani, praská mi potrubí! To je hrozná fušeřina, nejmíň pětadvacet tisíc to sežere.“
„Jani, základy se rozjíždějí, ten barák se mi jednou složí na hlavu!“
„Jani, plot je shnilý, psi lezou na dvůr a Jakub se bojí!“
Tomáš mlčky jezdil o víkendech pomáhat, spravoval, co dokázal vlastníma rukama, a vracel se s odřenými prsty, šmouhami od barvy na džínách a unaveným výrazem. Nic Janě nevyčítal. Jen si do zápisníku zapisoval částky. Sloupec rostl jako sněhová koule kutálející se ze svahu.
V září se David ozval s hlasem nečekaně čilým, skoro radostným.
„Jani, tak jsem o tom přemýšlel… Ten dům bude nejlepší prodat.“
„Prodat?“ Jana zůstala stát s vařečkou nad hrncem. „Jak prodat?“
„A k čemu mi je? Střecha na spadnutí, základy špatné, všude díra vedle díry. Nasypal bych do toho další statisíce, a kde je vezmu? Jakuba vozit do školy je taky otrava. Našel jsem kupce, vyjde to akorát na garsonku ve městě. Mně a klukovi to stačí.“
„Davide, já za tebe rok platím půjčku. Vzala jsem si ji na sebe. Vrátíš mi aspoň něco?“
„No tak, Jani, budu se snažit. Co půjde, to pošlu. Víš sama, jaké jsou dnes ceny. Pak pomalu, poctivě, fakt. Ve městě se chytnu, naberu klienty a ještě budeme za vodou!“
Bylo to slovo od slova totéž. Stejná melodie, stejný slib, jen před rokem se mluvilo o domě a teď o bytě, který měl vzniknout z peněz, jež David nikdy ani neviděl. Jana si pomalu sedla na stoličku.
O dva dny později se David objevil bez ohlášení. Jana byla v práci, doma zůstal Tomáš s nachlazenou Adélou Moudrýovou. Zvonek u dveří ječel, jako by někdo spustil poplach.
Tomáš otevřel. Na prahu stál David Zeman, celý rudý, zpocený a udýchaný, jako by vyběhl schody naráz.
„Ty kancelářská kryso,“ vyrazil ze sebe chraplavě. „To ty jsi Janě nasadil brouka do hlavy. Včera mi řekla, že už ode mě neuvidím ani korunu.“