„Nedá! To máš na svědomí ty, co?“
„Tobě taky dobrý den, Davide,“ odpověděl Tomáš Blažek klidně a jednou rukou přidržel dveře. „Adéla spí. Mluv tišeji.“
„Na tvoji Adélu ti kašlu!“ zařval David Zeman tak prudce, až mu sliny dopadly na práh. „Naval peníze, účetní! Ještě pořád se snažím jednat po dobrém!“
„Po dobrém se jedná tak, že člověk vrací, co si půjčil,“ pronesl Tomáš bez zvýšení hlasu. „Ty, Davide, neplatíš ani slušnostní úroky.“
David zrudl ještě víc. Z hrdla se mu vydralo cosi mezi řevem a zachrčením a vrhl se kupředu s roztaženýma rukama. Byl mohutný, těžkopádný, ale do toho skoku vložil všechnu uraženou ješitnost i hlad po cizích penězích. Byl si jistý, že toho suchého kancelářského patrona smete i s futry.
Tomáš však v poslední vteřině ustoupil o půlkrok dozadu. Krátkým, přesným pohybem, jako když se na listinu přirazí razítko, dveře zabouchl. A hned je zapřel ramenem.
David už zastavit nedokázal. Celou svou povolenou vahou narazil obličejem přímo do zavřené dveřní desky. Ozvala se tupá, nepříjemně šťavnatá rána, jako když někdo pustí na zem pytel mokrého písku. Nos mu křupl, ret praskl a po bradě se okamžitě rozběhla tmavá krvavá čára.
Bolest a šok ho odmrštily zpět, jako by se odrazil od zdi. Zamával rukama ve vzduchu, snažil se zachytit rovnováhu, jenže patou narazil do krabice, kterou kdosi nechal na chodbě. Těžce na ni dosedl a vzápětí se svalil na bok. V tom zaznělo zřetelné zapraskání látky. Kalhoty se mu na širokém pozadí rozpáraly od pasu skoro ke koleni a odhalily ne právě čerstvé puntíkaté spodky i povolené břicho, které se vyvalilo zpod vyhrnutého trička.
Několik vteřin ležel na zádech, civěl do stropu, lapal hlučně po dechu a rozmazával si krev po tváři. Všechna jeho bojovnost zmizela stejně rychle, jako přišla. Zbylo jen ubohé, zmatené funění. Pokusil se vstát, podklouzla mu vlastní dlaň a znovu žuchl na podlahu. Přitom si jednou rukou zoufale přidržoval kalhoty, které se mu dál rozjížděly.
Tomáš pootevřel dveře jen na škvíru a vyhlédl ven. Pořád působil dokonale vyrovnaně.
„Davide,“ řekl tiše, skoro laskavě, jako by domlouval tvrdohlavému dítěti. „Ty dveře jsou pevné, to ano. Ale mezi námi, problém není ve dveřích. Problém je v tom, že se do nich nemá nabíhat hlavou, pokud ji ještě plánuješ používat. Tady.“ Natáhl z předsíně ruku s papírovou utěrkou. „Dej si to na nos. A klidně i na uraženou hrdost.“
David si ubrousek vzal roztřesenými prsty. Zafuněl, popotáhl nosem a najednou se celý jakoby vyfoukl. Zůstal sedět na podlaze u chodby, tiskl si roztržené kalhoty k tělu a mlčel.
Odešel až po chvíli. Kulhal, jednou rukou si držel nos, druhou zadek kalhot a pod vousy nesrozumitelně bručel. Od toho dne už nepřijel.
Dům David Zeman nakonec přece jen prodal. Pořídil si jednopokojový byt ve městě a sliboval, že bude „postupně splácet“. Samozřejmě nevrátil ani jedinou korunu. Jana Čermáková tak zůstala s úvěrem, který ona a Tomáš tiše, se zaťatými zuby, ukrajovali z každé výplaty.
Vztahy s matkou a bratrem se časem rozpadly do prázdna. Miroslava Doležalová párkrát zavolala, jenže hovory vázly. Ukázalo se, že kromě peněz si vlastně nemají co říct. David nevolal vůbec. Možná se styděl. Možná jen pochopil, že pramen vyschl.
Jednoho večera, když Jana ukládala Adélu ke spaní, zaslechla z polštáře tichou otázku:
„Mami, proč už k nám babička Mirka nechodí?“
Jana se na okamžik odmlčela. Hledala slova, která by nebolela.
„Babička bydlí daleko, zlatíčko. Cesta je pro ni náročná.“
Adéla přikývla a zavřela oči. Uvěřila tomu. Děti dospělým věří. Je to jejich výsada i jejich neštěstí.
V kuchyni mezitím Tomáš myl nádobí. Jana k němu přišla, postavila se vedle něj a on jí beze slova podal utěrku, aby mohla utírat talíře. Stáli tam vedle sebe, ramenem u ramene, každý ponořený do vlastních myšlenek.
„Promiň,“ řekla nakonec. „Ty jsi to viděl od začátku. A já si stála na svém jako… jako můj bratr, když narazil do tvých dveří.“
Tomáš se tiše uchechtl. „To je dost silné přirovnání. Ale naštěstí ty do dveří hlavou neběháš.“
„Nezlobíš se na mě?“
„Na tebe?“ otočil se k ní. „Nikdy. Na ten úvěr trochu ano. Jenže dluh jednou skončí. Ty pro mě ne.“ Objal ji kolem ramen. „Zaplatíme to. Zvládneme to. A víš co? Skoro jsem rád, že se to celé stalo. Aspoň už přesně víme, kdo je naše rodina. Ta holčička za zdí. Ty. A já.“
Jana se mu schovala tváří do ramene a v té chvíli jí došlo, že prasklina, která se jejich domovem táhla celý rok, konečně přestala růst. A začala se pomalu zacelovat.
Za stěnou Adéla ze spaní tiše vydechla. Na sporáku chladla konvice. Byl to obyčejný večer, plný obyčejných zvuků. Jenže tentokrát se v nich zase dalo volně dýchat.