— Marku, nežádám po tobě žádný zázrak, — Lucie Kovářová položila rozečtenou knihu na desku stolu. — Chci jen pravdu. Jednu jedinou, malou jako hrášek.
— Už zase začínáš, — zabručel Marek Tomášek a dál listoval časopisem. — Od rána meleš pořád totéž.
— Já začínám? — pousmála se. — Prosím tě, tuhle desku jsem nepustila celý rok. Ber to tak, že jsi měl od mých otázek dlouhou dovolenou.
— A neměla jsi ji ukončovat.
Lucie si sedla naproti němu a opřela si tvář o dlaň.
— Marku, zkusme to normálně. Volala tvoje sestra. Říkala, že řada je zase na nás.
— A co má být? — konečně časopis odložil. — Bude nějakou dobu u nás. Co je na tom divného? Je to máma.
— Tvoje máma, můj byt, — pronesla klidně. — Vidíš, jak zvláštně se ty dvě cesty rozcházejí.
— Zase vytahuješ byt! — zvýšil hlas. — Pořád dokola: můj, můj. Jako bych tě prosil o koutek pod schody.
— A neprosíš?
Zmlkl a nafoukl se jako kluk, kterému právě sebrali bonbon. Lucie tenhle jeho způsob dobře znala: vystrčit tváře, funět a tvářit se jako nevinná oběť největší křivdy světa.
— Marku, — pokračovala tiše. — Vzpomínáš si, co jsi sliboval, když tvoje matka prodávala tamten byt?
— Co jsem měl slibovat?
— Že většina peněz půjde nám. Na větší bydlení. Toužila jsem po třípokojovém bytě. Dokonce jsem si představovala dětský pokoj, věřil bys tomu?
— No jo, jenže okolnosti, — uhnul pohledem. — Život není podle pravítka. Člověk něco plánuje a dopadne to úplně jinak.
— Dopadne to autem a tvým slavným podnikatelským rozletem, — odfrkla si. — Pamatuješ, jak ses procházel po bytě a vykládal, že budeš obracet miliony?
— Aspoň jsem se o něco pokusil! — plácl dlaní do kolena. — Neseděl jsem s rukama v klíně!
— Pokusil, — přikývla. — Peníze tvojí matky se rozplynuly, auto odešlo k novému majiteli za poloviční cenu a dětský pokoj zůstal jen obrázkem v hlavě.
— Máma s tím nemá nic společného!
— To ty ji do toho pokaždé zatáhneš, — podotkla Lucie. — Každého půl roku. Přesně podle rozpisu.
Ivana Nováková žila v kruhu: šest měsíců u dcery, šest měsíců u syna. Tak to kdysi zařídil Marek Tomášek a od té doby se všechno pohybovalo jako kyvadlo starých hodin, které nikdo včas nezastavil.
— Marku, já proti tvé matce nic nemám, — řekla Lucie, zatímco nalévala čaj a pára stoupala v tenkých, rovných proužcích. — Vadí mi lež. To jsou dvě naprosto odlišné věci, uznej.
— Prostě ji nemáš ráda.
— Vážím si jí, — opravila ho. — Zato tobě přestávám rozumět. A to jsou, mimochodem, taky dvě různá slovesa.
— Nějak jsi zmoudřela, ne? — přimhouřil oči. — To máš z těch svých knížek?
— Neštěstí málokdy chodí samo, většinou s sebou přivede celé příbuzenstvo, — usmála se. — Jak vidíš, zvládám to i bez citátů z knih.
— Jasně, samý vtip, — zvedl se a začal přecházet po kuchyni. — Jenže někde bydlet musíme.
— My? — Lucie povytáhla obočí. — Pořád říkáš „my“, jako by to slovo stálo na pevných základech.
— A ono nestojí?
— Ověřme si to, — položila si ruce do klína. — Řekni mi poctivě jednu jedinou věc a měsíc ti dám pokoj. Kdo je Tereza Rychlýová?
Zarazil se. Na zlomek vteřiny mu tvář ztuhla, jako by ji někdo zalil do studené želatiny.
— Jaká Tereza?
— Ta, se kterou jsme kdysi sedávali u sousedních stolů, — odpověděla Lucie bez zvýšení hlasu. — Ta, která si pronajímá malý byt v Jezerní ulici. Už pátým rokem, pokud vím.