— Ty…
— Na adresy i obličeje mám výbornou paměť, — pokrčila Lucie Kovářová rameny. — Řekla bych, že je to taková moje pracovní deformace.
— Ono to není úplně tak, — vyhrkl Marek Tomášek až příliš spěšně.
Lucie se tiše zasmála. Skoro něžně.
— Marku, když muž použije přesně tuhle větu, znamená to vždycky přesně to, co si žena právě domyslela. To je přírodní zákon. Něco jako gravitace.
Výbuch nepřišel hned. Nejdřív mezi nimi visel jeden večer těžkého mlčení. Po něm následoval večer plný jedovatosti. Teprve třetí den z něj spadla přetvářka tak náhle, jako když se ze starého stropu odloupne omítka.
— Ano, mám Terezu! — zařval Marek. — A co má být? Jsi spokojená? Dočkala ses přiznání?
— Dočkala, — odpověděla Lucie klidně. — Děkuju za upřímnost. Aspoň v něčem dneska nelžeš.
— Ona mi každý den nevykládá o bytě a dětském pokoji!
— To se ani nedivím, — přikývla Lucie. — Proč by o tom mluvila, když žádný vlastní byt nemá. Maximálně ten pronajatý.
— Ty… ty jí jenom závidíš!
— Co přesně, Marku? — naklonila hlavu na stranu. — Že moje bývalá kolegyně zahřívá místo, které mi patří ze zákona? To je opravdu zvláštní důvod k závisti.
Marek začal těžce oddechovat, chřípí se mu rozšířilo.
— Víš co? Podám žádost o rozvod. Slyšíš mě? Už toho mám dost. Tvých poznámek, tvých knížek, tvého bytu. Všeho!
— Výborně. Podej žádost. A teď si odvez maminku, protože pro mě je od této chvíle cizí člověk.
— Cože?
— Slyšel jsi dobře, — Lucie konečně vstala. — Když rozvod, tak rozvod. Ale bez polovičatých řešení. Jestli odcházíš, odejdi celý. I se vším, co k tobě patří.
— K čemu by mi to bylo? To nemůžeš!
— Ale můžu, — usmála se téměř laskavě. — Na rozdíl od tebe totiž dodržuju, co řeknu. Mimochodem, „slíbit“ a „udělat“ jsou dvě různá slovesa.
Marek odešel a práskl dveřmi. Byl přesvědčený, že za týden se vrátí a všechno se zase nějak urovná. Vracel se přece vždycky. A Lucie mu pokaždé odpustila. Tak to u nich fungovalo, a on neviděl jediný důvod, proč by se zavedený pořádek měl měnit.
Zavolal sestře.
— Renato, ahoj. Poslouchej, máma má tenhle měsíc jet k Lucii, jak bylo domluveno. Posaď ji na autobus, já ji vyzvednu.
Renata Tesařová chvíli mlčela a pak opatrně řekla:
— Marku, ty se s Lucií rozvádíš. Jaká Lucie?
— My se zase udobříme. Není to poprvé. Udělej, co ti říkám.
— Dobře, jak myslíš. Ty víš nejlíp, co děláš.
Jenže on v tu chvíli nevěděl vůbec nic. Ani v nejmenším netušil, že právě toho rána Lucie zavolala do stěhovací firmy a nadiktovala jim dvě adresy. Jednu, odkud mají věci odvézt. Druhou, kam je mají doručit.
— Vezmete všechno ze zadního pokoje, — instruovala muže do telefonu. — Skříň, gauč, noční stolky, krabice, koberce. Zkrátka všechno, co není moje. Odvezete to do Jezerní ulice. Přesnou adresu vám pošlu zprávou.
— Rozumím, — ozval se hlas na druhém konci. — Do dvou hodin to zvládneme.
— Tak to zvládněte. A se skříní opatrně, je stará skoro jako její majitel.
Tereza Rychlýová byla ten den doma. Leštila zrcadlo a pobrukovala si nějakou lehkou melodii. Neměla ani tušení, že její pohodlný malý svět se za pár minut rozpraská ve švech.
Zazvonil zvonek.
Když otevřela, stáli za dveřmi dva statní chlapi v pracovních bundách. Za jejich zády se v chodbě rýsovala obrovská tmavá skříň.
— Dobrý den, — promluvil jeden z nich. — Stěhování. Kam to máme nosit?
— Jaké stěhování? — Tereza zůstala zaskočeně stát. — Já jsem si nic neobjednala.
— Adresa je vaše, zakázka zaplacená, — muž se podíval do papírů. — Jezerní ulice, číslo sedí.