— Všechno souhlasí. Skříň, pohovka, dvanáct krabic a ještě koberce.
— Čí skříň? Jaká pohovka? — Tereze se hlas změnil v ostrý, kovový tón. — Okamžitě to dejte pryč od mých dveří!
Vůbec nechápala, do čeho se to připletla. Roztřesenými prsty vytáhla telefon a vytočila Marka Tomáška.
— Haló? — vyhrkla, sotva si přiložila mobil k uchu. — Co to má znamenat? Přivezli mi sem nějaké skříně! Hned mi vysvětli, co se děje!
— Jaké skříně? — ozval se zmateně. — Terezo, o čem to mluvíš?
— O těch, které mi teď stojí na schodišti! — už téměř křičela. — Nějaké harampádí, proleželá pohovka, krabice! Ptám se tě, co to je!
— Počkej, nezavěšuj, — vyhrkl Marek a současně už horečně hledal v kontaktech Lucii Kovářovou. — Hned zjistím, co se stalo.
Lucie zvedla telefon po druhém zazvonění.
— Ano?
— Co jsi to provedla?! — zařval Marek do sluchátka. — Proč jsi poslala máminy věci do Jezerní ulice?!
— Říká se tomu organizace, — odpověděla naprosto klidně. — Ty se stěhuješ k Tereze, tvoje matka se stěhuje k tobě. Jen jsem spojila dvě místa na mapě. Podle mě docela elegantní řešení.
— Jaká Tereza? Jaká organizace? To je pronajatý byt, tam nic takového nejde!
— A u mě to šlo? — její hlas se ani nezachvěl. — Marku, posledních pár let sis svůj život odkládal po cizích bytech. Já jsem ti jen pomohla dát všechno na jednu hromadu.
— Zařiď, ať to odvezou zpátky!
— Nezařídím, — řekla tak lhostejně, až to znělo skoro jako zívnutí. — Podal jsi žádost o rozvod, pamatuješ? A já souhlasila. Vlastně jsem překvapivě vstřícná žena, když mě někdo přestane používat jako rohožku přede dveřmi.
— Rozmyslel jsem si to! — vyrazil ze sebe. — Slyšíš? Nechci se rozvádět! Byla to chyba, ujel jsem, jednal jsem v afektu!
— To je mi líto, — pronesla Lucie. — Já ale v afektu nejednala. Všechno jsem si promyslela velmi pečlivě. Odvážila jsem to jako lékárník, do posledního gramu.
Zatímco Marek přeskakoval z jednoho hovoru do druhého a potil se hrůzou, před domem v Jezerní ulici zastavil malý linkový autobus. Ze schůdků opatrně sestoupila Ivana Nováková, jednou rukou se držela madla a v druhé svírala velkou cestovní tašku.
— Dobrý den, zlatíčko, — oslovila zmatenou Terezu, protože ji považovala za ochotnou sousedku. — Nevíte náhodou, kde tady bydlí Marek? Jeho žena mi řekla, že teď nějaký čas zůstanu u něj.
— Marek? — Tereza zbledla. — U mě? Tady?
— No jistě, — přikývla Ivana Nováková a rozhlédla se kolem. — Podívejme, už přivezli i moji skříňku. A moje stará dobrá pohovka je taky tady. Takže je to správně, tady budu bydlet.
— Tady nebude bydlet nikdo! — Tereza se prudce otočila na stěhováky. — Zakazuju vám nosit to dovnitř! Slyšíte mě? Okamžitě to odneste pryč, tohle není moje!
— Paninko, — odpověděl jeden z mužů s naprostým klidem, — nám zaplatili za dovoz a my jsme to dovezli. Jestli chcete, necháme to na schodech, jestli ne, postavíme to před dům. Zpátky to nevezeme, na to nemáme objednávku.
— Marku! — vykřikla Tereza do telefonu. — Je tady tvoje matka! S taškou! Stojí na mém schodišti vedle své skříně! Dochází ti vůbec, co se tady děje?!
Marek dorazil asi za půl hodiny, celý zpocený, s rukama, které se mu nekontrolovatelně třásly. Na patře ho čekal výjev, při němž se mu na okamžik zatmělo před očima: obrovská skříň, stará pohovka, hromada krabic, bezradná matka usazená na zavazadle a Tereza, jejíž tvář už nenesla ani stopu někdejší něhy.
— Co tohle má být? — zeptala se ho Tereza a v očích měla čistou nenávist. — Sliboval jsi mi samostatný krásný život. A místo toho jsi mi přivezl proleželý gauč a příbuzenstvo?
— Terezo, všechno ti vysvětlím, — zakoktal se. — To má na svědomí Lucie.