Udělala to určitě naschvál, mstí se mi…
— Je mi úplně jedno, kdo se komu za co mstí, — uťala ho Tereza ledovým hlasem. — Tenhle byt si platím proto, abych v něm mohla žít, ne abys mi sem nastěhoval celý svůj životní odpad i s rodinou. Vyřeš si to sám. Máš hodinu. Dovnitř ale nepustím nikoho.
— Terezo, počkej přece!
— Čekám už pět let, — odsekla a couvla zpátky do bytu. — A stačilo. Už jsem se načekala dost.
Dveře mu zaklaply přímo před obličejem.
Marek Tomášek vytáčel Lucii Kovářovou tak roztřesenou rukou, že málem netrefoval displej. Jedno zazvonění. Druhé. Třetí.
— Ano? — ozvalo se na druhém konci.
— Lucie, odpusť mi, — vyhrkl a hlas mu přeskočil do zoufalého, téměř pisklavého tónu. — Byl jsem pitomec. Všechno mi došlo. Vezmi mě zpátky. Spletl jsem se, rozumíš? Žádná Tereza, žádný rozvod. Přijedu hned, budu tě prosit na kolenou…
— Marečku, — přerušila ho klidně, skoro něžně. — Ty teď stojíš na cizím schodišti vedle staré skříně a žadoníš, abych tě pustila zpátky do bytu, kterému jsi půl roku říkal přítěž. Nepřipadá ti to ani trochu směšné?
— Mně není do smíchu! — skoro zavzlykal. — Já mám strach! Kam mám teď jít?
— Vidíš, miláčku, to je opravdu výborná otázka, — pronesla Lucie. — Jen škoda, že tě napadla tak pozdě. Měl jsi přemýšlet dřív. Třeba ve chvíli, kdy se peníze tvojí matky ještě neproměnily v hromadu železa na kolech.
— Všechno vrátím! Vydělám to zpátky!
— Marečku, ty už ses jednou chystal obracet miliony, — připomněla mu. — A já si moc dobře pamatuju, jak to dopadlo. Víš, některé věci člověk podruhé nedostane. Jako zuby. Nebo důvěru.
— Lucie, prosím tě…
— Zámek jsem nechala vyměnit dnes v poledne, — oznámila mu naprosto věcně. — Takže klíč ani nemusíš hledat. Už neodemkne vůbec nic. Sbohem, Marečku. A pozdravuj maminku. Teď toho máte hodně společného: jednu skříň a jedno bydlení.
Spojení se přerušilo. Marek pomalu klesl na schod vedle pohovky, která třicet let stála v pokoji jeho matky. Ivana Nováková na něj shlížela shora, zmatená a bezradná, jako by pořád nechápala, co se vlastně stalo.
— Marečku, — ozvala se tiše. — A kam teď půjdeme? Tady na chodbě je zima.
— Nevím, — dostal ze sebe. — Teď… teď něco vymyslím.
Seděl před zamčenými dveřmi a v hlavě se mu jedna za druhou skládaly ztráty. Matčin byt byl pryč. Auto prodané skoro zadarmo. Podnikání splasklo jako bublina z mýdla. Lucie byla za novým zámkem. Tereza za dveřmi, které mu právě zabouchla před nosem.
— Jak se to mohlo stát… — mumlal a kolébal se ze strany na stranu. — Jak jsem to mohl takhle celé promarnit? Vždyť jsem měl všechno. Ženu. Domov. Máma byla zajištěná. A já… co jsem vlastně chtěl, hlupák jeden?
— Marečku, s kým to mluvíš? — zeptala se matka úzkostně.
— Sám se sebou, — neodtáhl dlaně z obličeje. — S nikým jiným už není s kým.
Zespodu se ozvaly těžké kroky stěhováků. Nesli druhou krabici zpátky k výtahu, protože nebylo kam ji dát.
— Kam to máme složit, šéfe? — zavolal jeden z nich. — Rozhodněte se, máme dneska ještě dvě adresy.
— Já nevím, — zasténal Marek. — Už nevím vůbec nic.
— No to je teda výkon, — uchechtl se stěhovák. — Chlap má celou skříň, ale nemá se kam vrtnout. Tak my vám zbytek vyložíme tady na podestu. Co s tím uděláte dál, to už je na vás.
Marek neodpověděl. Seděl schoulený, objímal si kolena a rty mu bezhlasně opakovaly pořád totéž, jako zaklínadlo, které už dávno ztratilo moc:
— Idiot. Jaký já jsem idiot. Měl jsem všechno, úplně všechno, a sám, vlastníma rukama…