Část 1. Symfonie rozkladu
„Takže ses rozhodla odejít?“ vyštěkl Libor Bednář a posměšně se zasmál, zatímco sledoval, jak jeho žena ukládá věci. „A neopovažuj se lézt zpátky. Kdo by o tebe stál, umývačko zkumavek?“
Rozvaloval se v nízkém starožitném křesle potaženém temně vínovým sametem, jako by mu patřil celý svět. V prstech líně pohupoval sklenkou vzácného koňaku — jedinou věcí v tomhle domě, kterou si skutečně zaplatil sám. Dílna kolem něj tonula v přítmí a voněla drahým dřevem, kalafunou a lakem. Libor byl houslař, tvůrce smyčcových nástrojů, a sám sebe považoval za génia. Za nedoceněného Paganiniho dlát, hoblíků a jemných pilin.
Kateřina Tesařová beze slova neukládala do kufrů šaty, ale malé lahvičky. Nebyla žádná uklízečka. Byla „nos“ — autorka výjimečných niche parfémů, které si u ní objednávali soukromí klienti z uzavřených společností. Její štíhlé, elegantní ruce se teď chvěly. Ne ze strachu. Z odporu, který se snažila udržet pod pokličkou.
„Mlčíš? To děláš dobře,“ usrkl Libor a pohodlně se opřel. „Sbal si ty svoje skleněné krámy. Byt je můj, dílna je moje svatyně. A ty? Ty jsi jen kulisa. A ještě k tomu omšelá.“
V rohu místnosti se šklebil Radek Moudrý, Liborův přítel, překupník starožitností a zároveň jeho nejpilnější našeptávač. Připomínal supa, který už krouží nad kořistí.
„Libore, nech ji táhnout,“ uchechtl se Radek a šťáral se párátkem mezi zuby. „Máme přece rozjednaného toho klienta z Prahy. Chce tvoje nové housle. Vyděláme takový balík, že se ti protočí panenky. Na co ti je tahle nakyslá tvář?“
Libor spokojeně přikývl. Cítil se jako vítěz. Den předtím si domů zcela bez studu přivedl Annu Čermákovou — mladou, nepříliš bystrou, zato nadšeně oddanou dívku, která na něj hleděla jako na božstvo. Kateřina tehdy scénu neudělala. Jen odešla spát do pokoje pro hosty. Ráno začala balit.
„Myslíš, že beze mě zajdeš?“ zvedl se Libor a přešel ke stolu, na němž leželo nedokončené violoncello. „Můj talent má cenu zlata. Ty ses jen přiživovala na mém géniu.“
Kateřina na okamžik strnula s flakonem esence agarového dřeva v ruce. Měla chuť roztříštit mu ho o hlavu, jenže tak drahá vůně by byla pro tak laciného člověka přílišným plýtváním.
„Tvůj talent?“ zeptala se tiše, aniž se otočila.
„Přesně tak!“ vyštěkl. „Kdo je tady umělec? Já! Ty jen mícháš líh s olejíčky. To by zvládla každá lékárnice. Jdi si k mamince do paneláku, jestli tě vůbec vezme. Vlastně ne, ty přece nikoho nemáš, viď, sirotku.“
Kateřina prudce zaklapla kufřík. Zvuk se rozřízl místností jako výstřel. Narovnala se. V jejích očích, jindy teplých a karamelových, se teď usadil led.
„Odejdu, Libore. Ale tenhle okamžik si dobře zapamatuj. Nevyhazuješ jen manželku. Vyháníš odsud i svoje štěstí.“
„Ale prosím tě, nerozesměj mi podrážky!“ zařehtal se Radek. „Jeho štěstí má ve skutečnosti čtvrtou velikost podprsenky, jestli narážíš na Aničku.“
„Uhni mi z cesty, dokud jsem ještě klidná,“ procedila Kateřina mezi zuby a prošla kolem obou mužů ke dveřím.
„Táhni!“ křikl za ní Libor. „A klíče nech na komodě! Do hodiny ať po tobě v tomhle bytě nezůstane ani pach!“
Část 2. Rada smečky
Kateřina neodjela do žádného panelákového bytu. Pronajala si pokoj v butik hotelu a poprvé po dlouhé době si dovolila přepych, který si obvykle odpírala, protože každou korunu vkládala do jejich „společného“ domova a dílny. Telefon nepřestával vyzvánět. Volala Hana Tkadlecová, Liborova matka.
„Kačenko, holčičko, kde jsi?“ třásl se hlas tchyně. „Ten trouba, jeho otec Miloslav Tkadlec, mi volal. Chlubil se, že Libor konečně ‚shodil zátěž‘. Řekni mi, že jsi mu tam nenechala žádné důležité dokumenty.“
„Vzala jsem jen to, co potřebuji k práci, Hano Tkadlecová,“ odpověděla Kateřina unaveně.