Stála na balkoně a dívala se dolů na město, jako by se v tom ruchu pod ní dalo najít nějaké řešení.
„Nemám sílu s ním bojovat,“ dodala tiše. „Jestli chce rozvod, dostane ho.“
„Ty jsi ale blázen, Kačenko, i když jinak máš rozumu na rozdávání!“ rozčílila se Hana Tkadlecová. „Jakýpak rozvod? On tě chce oškubat do poslední nitě! Miloslav už mu stihl nalít do hlavy svoje jedy. Myslí si, že ‚Tajemství Stradivariho‘ je Liborova zásluha. Jenže oni vůbec netuší…“
„Nikdo to netuší,“ skočila jí Kateřina do řeči. „A tak to taky zůstane.“
Zatímco Kateřina opustila dům s pocitem, že za sebou zavírá celou jednu etapu života, v jejich bývalém společném domově se chystala porada připomínající vojenský štáb. U mohutného dubového stolu seděl Libor Bednář, vedle něj Radek Moudrý a naproti nim Liborův otec Miloslav Tkadlec, muž s buldočí tváří a povahou lichváře. Kolem nich se motala Anna Čermáková, dolévala čaj a ze všech sil se snažila působit jako skutečná paní domu.
„Výborně, synku!“ plácl Miloslav dlaní do stolu. „Už dávno jsi měl tu šedou myš vyhodit. Ženská má vědět, kde je její místo. A tahle si o sobě začala myslet bůhvíco. Podnikatelka, pche! Kolik ti tak měsíčně přinesla? Drobné!“
„No, úplně drobné to nebyly, tati,“ ozval se Libor nejistě. „Platila nájem ateliéru, kupovala materiál…“
„Nesmysly!“ uťal ho otec. „Teď prodáš tu violoncello sběrateli za tři miliony. Tři! Jsi boháč, Libore. Potřebuješ vedle sebe ženskou jako Annu. Kvůli reprezentaci, kvůli vzhledu. A co Kateřina? Pořád v džínách, načichlá nějakými bylinami. Ostuda.“
„Když už mluvíme o violoncellu,“ vložil se do toho Radek, „zákazník přijede zítra. Chybí už jen poslední vrstva laku. Ten tvůj speciální. Kde je ta nádoba?“
Libor se zamračil. Zvedl se od stolu a zamířil do malé laboratoře připojené k dílně. Ve skříni tam obvykle stávaly řady tmavých lahví a kelímků. Kateřina tomu koutku říkávala „chemická zóna“. Libor se mu vždycky vyhýbal s lehkým odporem. Chemii považoval za něco podřadného, nedůstojného mistra truhláře a výrobce hudebních nástrojů.
Otevřel dvířka skříně.
Police zely prázdnotou.
„Ehm…“ přejel rukou po dřevěných přihrádkách. „To je divné.“
„Co je?“ houkl z jídelny Miloslav.
„Lak. Není tady.“
„Jak není?“ Miloslav se těžkým krokem přivalil do laboratoře. „Vždyť si ho přece vaříš sám! Podle receptu po pradědovi!“
Liborovi vyrazil na zádech studený pot. Recept po pradědovi byla jen hezká pohádka pro klienty. Ve skutečnosti to bylo jinak. Před pěti lety, v době, kdy jeho housle praskaly a zněly jako krabice z překližky, mu Kateřina, vystudovaná chemička, vytvořila naprosto jedinečnou směs impregnace a laku. Dokázala změnit strukturu dřeva na molekulární úrovni tak, že získalo akustické vlastnosti starého, vyzrálého materiálu. Libor si pak jen bral hotovou nádobu a natíral. Nikdy se nenamáhal zjistit, jak to Kateřina dělá.
„Asi si ho Kateřina vzala,“ zamumlal.
„Tak jí okamžitě zavolej!“ zařval Miloslav. „Ať ho vrátí! To je krádež! Jsi chlap, nebo hadr na podlahu? Jestli to nepřinese, zavoláme policajty!“
„Policii ne,“ zareagoval rychle Radek. „Máme rozjetý obchod. Jestli nám zapečetí dílnu, zákazník uteče. Libore, volej jí. Zahraj na city, řvi, vyhrožuj, to je jedno. Ten lak musí být zpátky tady.“
Část 3. Zdvořilostní návštěva
Druhý den Kateřina opravdu přijela. Jenže nepřišla sama. Doprovázela ji její přítelkyně Simona Mlynářová, vysoká, elegantní žena s pevným držením těla, majitelka sítě klenotnictví, ostrá a přímá jako ocelová kolejnice.
Libor čekal na Kateřinu o samotě. Otce i Radka schoval do kuchyně, aby ji prý zbytečně nevyplašili, a Annu poslal do nákupního centra utrácet peníze z kreditní karty, kterou před Kateřinou tajně vyčerpal už před týdnem.
„Věděl jsem, že přilezeš,“ spustil Libor hned ve dveřích a pokusil se nasadit včerejší nadřazený tón. Hlas ho však zrádně neposlechl. Bez laku působilo hotové violoncello mdle, nehotově a bez života.
„Nepřišla jsem se plazit, Libore,“ odpověděla Kateřina klidně.
Simona zůstala beze slova stát u dveří s pažemi zkříženými na hrudi a její pohled se pomalu rozhlédl po místnosti, jako by už předem odhadoval škody.