„Kde je ta dóza?“ vyjel Libor bez okolků. „Ta modrá, označená O-12. Vrať ji a možná ti dovolím odnést si zbytek těch tvých krámů.“
Kateřina se na něj podívala bez jediného mrknutí.
„Ten lak je můj výsledek práce, Libore. Moje know-how. Moje duševní vlastnictví.“
„Jaké zatracené vlastnictví?“ zaječel. „Jsme manželé! Všechno je společné! Máš mi pomáhat, ne mě sabotovat! Já tvořím a ty máš držet zázemí!“
Vtom se s prásknutím otevřely dveře do kuchyně. Miloslav Tkadlec už to zřejmě nedokázal poslouchat a vyřítil se ven jako rozzuřený býk.
„Ty jedna přechytralá potvoro!“ zařval a kolem úst mu létaly sliny. „Okamžitě vrať ten lak! Deset let ses vezla na krku mého syna! Jedla jsi jeho chleba! A teď mu chceš zničit živnost? Rozdrtím tě na prach! Víš vůbec, kdo já jsem?“
„Vím,“ pronesla Kateřina tiše. Ani brvou nepohnula. „Jste člověk, který v devadesátých letech prochlastal dvě firmy a teď žije z peněz syna, který okrádá vlastní ženu.“
„Cože?!“ Miloslav zrudl tak prudce, až mu naběhly žíly na spáncích. „Jak si to dovoluješ… Radku, řekni jí něco!“
Za ním se loudavě objevil Radek Moudrý. V ruce držel jablko a líně do něj kousal, jako by sledoval obyčejnou hádku u sousedů.
„Káťo, fakt to nepřeháněj,“ zamručel. „Dej mu tu sklenici a rozejdete se v klidu. Libor ti něco vyplatí. Později. Až se to prodá.“
„Ne.“ Kateřina to slovo vyslovila pevně, bez náznaku váhání. „Dost dlouho jsem mlčela. Snášela jsem tvoje nevěry, Libore. Věděla jsem o všech těch tvých ‚múzách‘. Snášela jsem tvého otce, který mě nazýval jalovou ženskou. Snášela jsem, že utrácíš moje honoráře za nástroje, které nikdo nechtěl, dokud jsem jim já nedala zvuk.“
„Sklapni!“ zařval Libor. „Mistrem jsem tady já! Já! Moje ruce dávají dřevu tvar!“
„Tvoje ruce vyrábějí polena,“ uťala ho Kateřina ledově. „Bez mé impregnace zní tvůj karpatský smrk jako bedna od brambor. Jsi nula, Libore. Prázdné místo nafouknuté vlastní pýchou.“
„Ty mrcho!“ Libor zvedl ruku.
Simona okamžitě vykročila dopředu, ale Kateřina ji zastavila drobným gestem.
V té chvíli se v ní cosi přetrhlo. Jako pružina, kterou dlouhé roky někdo utahoval a tlačil stále hlouběji, až konečně praskla. Její tvář se změnila, ale ne bolestí ani pláčem. Zkřivila ji divoká, děsivá zuřivost. A pak se Kateřina rozesmála. Hlasitě, ostře, téměř šíleně.
„Chceš mě udeřit? Tak dělej!“ vykřikla tak prudce, až se ve vitríně rozechvělo sklo. Libor couvl. Nikdy ji takovou neviděl. Pro něj byla vždy tichá, ústupná, pohodlná.
„No tak! Do toho!“ Kateřina mrštila kabelkou na podlahu a postoupila k němu. „Odvahu máš jenom na řeči? Ubohý zkrachovalče! Myslel sis, že budu brečet do polštáře? Že tě budu prosit, aby ses vrátil?“
„Káťo, uklidni se…“ vypravil ze sebe Libor a couval, dokud zády nenarazil do ponku.
Ztichl i Miloslav. Zůstal stát jako opařený, zaskočený silou, která z Kateřiny vytryskla. Její hněv byl téměř hmatatelný. Plnil místnost, tlačil se do koutů a vytlačoval vzduch.
„Já jsem klidná!“ vyštěkla. Hlas se jí lámal do výšky, jenže to nebyl výkřik oběti. Byl to skřek vítěze, který právě zahnal kořist ke zdi. „Chtěl jsi lak? Tak ho dostaneš!“
Vrhla se ke kabelce, vytáhla z ní malou ampulku a prudkým švihem ji mrštila o stěnu těsně nad Liborovou hlavou. Sklo se roztříštilo na drobné střepy. Vzápětí se dílnou rozlil štiplavý, dusivý pach hniloby a sirovodíku. Byl to koncentrovaný výtažek, který Kateřina používala v mikroskopických dávkách k vytváření specifických živočišných tónů. V čisté podobě připomínal biologickou zbraň.
„Dýchejte!“ smála se Kateřina hystericky. „Tohle je vůně tvojí duše, Libore! Takhle páchne tvoje budoucnost! Mysleli jste si, že jsem slabá? Že se neumím bránit? Já vytvářím jedy i protijedy, vy tupci! Jsem chemička! Stačí mi smíchat dvě kapky a budete se tu dusit vlastním smradem!“