„Jsi nemocná!“ rozkašlal se Radek Moudrý a přitiskl si rukáv k nosu. „Úplný psychopat!“
„Ticho!“ Kateřina se prudce otočila k tchánovi. „A vy, Miloslave Tkadleci, vy starý příživníku! Myslel jste si, že nevím, jak jste na sebe nechal přepsat chatu přes falešnou plnou moc? Držela jsem jazyk za zuby kvůli rodině. Jenže žádná rodina už neexistuje! Všichni se mi hnusíte!“
Celé tělo se jí chvělo. Nebyl to obyčejný výbuch zlosti, spíš jako by z ní naráz vytryskla nahromaděná energie za celé roky. Vyhazovala jim do tváře každé ponížení, každou urážku, každé mlčení, které musela spolknout. Libor Bednář stál uprostřed místnosti bledý jako stěna. Čekal slzy, prosby, možná tichou výčitku. Nečekal běsnící ženu, která se už ničeho nebojí. A právě to ho vyděsilo nejvíc.
„Vypadněte,“ pronesla náhle Kateřina tiše. Její hlas se během vteřiny změnil z křiku v temný, skoro nebezpečný šepot. „Ne. Vlastně ne. Odejdou já. Vy si tu klidně zůstaňte. V tomhle svinstvu.“
Část 5. Nečekané finále
„Tak táhni!“ zařval Miloslav Tkadlec a pokusil se zachovat důstojnost, i když mu od zápachu tekly oči. „Byt je Liborův! Vyměníme zámky!“
Kateřina už stála u dveří, ale otočila se. V jejím pohledu nezůstala ani stopa po předchozím šílenství. Jen ledový, dokonale soustředěný odpor.
„Libore,“ řekla pomalu. „Ty jsi nikdy pořádně nečetl papíry k bytu, že ne? Byl jsi tak zabraný do své ‚geniality‘, že jsi ani nešel k notáři, když se všechno vyřizovalo.“
„Cože?“ Libor několikrát zmateně zamrkal. „Máma dala peníze… my jsme ho koupili…“
„Tvoje matka, Hana Tkadlecová, je chytrá žena. Tvého otce nesnáší a tím, co se z tebe pod jeho vlivem stalo, pohrdá. Byt i dílna byly převedené na mě. Darovací smlouvou od tvojí matky. Je to můj majetek. Výlučně můj. Ne společný majetek manželů.“
V místnosti se rozhostilo mrtvé ticho. I odporný puch z rozbité ampule jako by najednou ustoupil někam do pozadí.
„Lžeš…“ vydechl Libor.
Kateřina jen kývla směrem k přítelkyni.
„Simono, ukaž jim to.“
Simona Mlynářová vytáhla ze složky kopii výpisu z katastru nemovitostí a hodila ji na stůl.
„Máte 24 hodin na vystěhování,“ oznámila suše. „Potom sem nastoupí firma na hygienickou sanaci a bezpečnostní služba. Jakýkoli pokus odnést vybavení bude nahlášen jako krádež. A mimochodem, stroje jsou také vedené na Kateřininu živnost. Účtenky existují.“
Libor popadl papír do rukou. Prsty se mu třásly tak prudce, že se mu řádky před očima rozplývaly. „Vlastník: Kateřina Tesařová…“
„Ale… co já?“ zvedl k ní pohled jako zbitý pes. „A violoncello? Zítra má přijít klient… Káťo, vždyť jsme lidi…“
„Lidi ano,“ přikývla. „Ty jsi ale parazit. Violoncello si vezmi. Na památku. Bez mé povrchové úpravy ti do měsíce popraská.“
„Káťo! Nemůžu skončit na ulici! Anna…“
„Ach ano, Anna Čermáková,“ ušklíbla se Kateřina zle. „Tvoje náhradní karty jsem zablokovala. Jsou napojené na můj účet, drahý. To jsi také netušil, protože o peníze jsem se starala já. Tvoje Anna se teď u pokladny dozví, že její sponzor je na mizině. Myslím, že zpátky se jí už chtít nebude.“
Libor se sesunul do křesla. Do toho starého, stylového křesla, na které býval tak pyšný. Všechno se v něm zhroutilo naráz. Nebylo žádné „Tajemství Stradivariho“, nebyl byt, nebyla dílna, nebyly peníze ani milenka. Radek Moudrý se už bokem sunul ke dveřím a cosi mumlal o neodkladných povinnostech. Miloslav, rudý vzteky i nedostatkem vzduchu, lapal po dechu a začínal chápat, že jeho drahý synáček se nejspíš nastěhuje k němu do malé garsonky na okraji města.
Kateřina otevřela dveře dokořán. Z chodby dovnitř vtrhl čerstvý vzduch.
„Čas běží,“ řekla.
Pak vyšla ven a její podpatky ostře zaklapaly po schodech.
Libor zůstal sedět a hleděl na vlastní ruce. Stále nedokázal uvěřit tomu, co se právě stalo. Celé roky měl pocit, že drží osud pod krkem. Ve skutečnosti se jen držel cizí peněženky, která se mu teď před nosem s cvaknutím zavřela. On, „Velký mistr“, zůstal sám s kusem dřeva a s pachem zkažených vajec, který mu najednou připadal jako nejpřesnější vůně jeho života.