třeba s řetízkem nebo starou skříní, jen aby už po dceři nemuseli chtít další peníze.
Doma to Petra Dvořáková řekla Tomášovi Novákovi bez okolků:
„Maminka potřebuje rehabilitace. Zaplatím jí je.“
Tomáš neodpověděl hned. Nejdřív se dlouho přehraboval v lednici, jako by tam hledal něco nesmírně důležitého. Teprve potom zavřel dvířka a zeptal se:
„To se bez toho vážně neobejde?“
„Neobejde.“
„Vždyť má důchod.“
„Ten na to nestačí.“
Až pak přišla věta, která se jí zařízla pod kůži.
„Ty za svou matku utrácíš až moc.“
Za svou.
Jako by v jejich bytě existovaly dva druhy příbuzných. Ti jeho znamenali rodinu, povinnost, samozřejmou výpomoc a věčné: „Přece je v tom nenecháme.“ Ti její byli jen položka navíc, náklad, který by bylo vhodné omezit.
Petra na manžela hleděla a v hlavě se jí začaly samy od sebe vynořovat všechny ty okamžiky z posledního roku, kdy po telefonátu Hany Tesařové sahala po mobilu a otevírala bankovní aplikaci tak automaticky, až se z toho stal naučený pohyb.
„Petruško, došly mi prášky.“
„Petro, byli tu řemeslníci kvůli oknu a spočítali mi to víc, než jsem čekala. Do důchodu mám ještě týden.“
„Tomáš říkal, že mi to pošleš ty. Jen něco malého.“
Jen něco malého se u tchyně pokaždé slévalo do nekonečného proudu. Léky. Jídlo. „Trochu přidat.“ Tlakoměr. Drobná oprava. Nové záclony, bez kterých se najednou vůbec nedalo žít. Lednice, která „už neutáhne ani základ“. Bunda pro synovce. Dárek k narozeninám pro neteř. Školní aktovka. Zimní boty. Cesta k doktorovi. Samé věci, které jednotlivě nevypadaly nijak hrozivě, ale dohromady vytvořily další domácnost přisátou k její výplatě.
Pavel Kratochvíl si také neříkal přímo. Obracel se na Tomáše, a tím to bylo mnohem pohodlnější.
„Pavel je v úzkých. Musíme mu pomoct.“
„V pátek to vrátí.“
„Prosím tě, jsme přece svoje krev.“
Pátek měl u Pavla zvláštní vlastnost. Nikdy nepřišel ve chvíli, kdy mělo dojít na splácení.
Petra to věděla. Viděla to zcela jasně. Přesto mlčela. Mluvít nahlas o penězích jí připadalo trapné. Připomínat dluhy ještě víc. Nechtěla ze sebe udělat ženu, která „počítá každou korunu manželově rodině“. Hana Tesařová to slovo používala s oblibou.
„Ty to opravdu počítáš?“ ptávala se takovým tónem, jako by počítat bylo mnohem neslušnější než si brát.
A Tomáš se pokaždé postavil na její stranu.
„Vždyť je to rodina.“
Ta rodina teď stála mezi nimi. Jenže podivně jednostranně.
Petra se posadila naproti manželovi, přitáhla si notebook a otevřela tabulku.
Tomáš ten pohyb zaregistroval a znechuceně stáhl obličej.
„No tak, nedělej z toho scénu.“
„Už ji dělám,“ odpověděla klidně. „Chtěl jsi šetřit. Tak se na to podíváme.“
Do pokoje nakoukla Eliška Nováková. Hubená, vytáhlá, v teplých ponožkách a staré domácí mikině. V ruce svírala sešit z biologie a okamžitě pochopila, že by bylo lepší do místnosti nevstupovat. Přesto neodešla. Zůstala stát ve dveřích a tiše se zeptala:
„Mami, mám zapnout konvici?“
Petra se na dceru podívala.
„Nemusíš. Jestli chceš, sedni si.“
Tomáš podrážděně vyhrkl:
„Nezatahuj dítě do dospělých věcí.“
Eliška neřekla nic. Jen se posadila na kraj stoličky u zdi. V posledních měsících stejně chápala až příliš mnoho i bez vysvětlování. V jejím věku už člověk pozná, kdo je doma vyčerpaný, kdo potlačuje vztek, kdo předstírá, že nic nevidí, a proč se jedné babičce kupují léky okamžitě, zatímco té druhé se radí, aby počkala na důchod.
Petra otevřela přehled za minulý rok.
„Podívej,“ řekla. „Pomůžu ti připomenout, co přesně je u nás to tvoje ‚až moc‘.“
Tomáš si odfrkl, ale nepromluvil.
„Leden. Hana Tesařová — léky a nákup. Pak Pavel — ‚jen do výplaty‘. Potom dárek pro tvého synovce. A následně tvoje matka znovu — další léky. Únor — oprava balkonu u Hany Tesařové. Březen — bunda pro synovce. Duben — Pavlův dluh za pronajatý byt. Květen — lednice pro tvoji matku. Červen — víkendový pobyt pro tvoje synovce, protože ‚dětem se má dělat radost‘. Červenec — zase Pavel. Srpen — výbava do školy pro tvoje synovce.“