„Září — oprava pračky u tvojí matky. Říjen — vyšetření pro ni. Listopad — další Pavlův dluh. Prosinec — dárky pro všechny tvoje příbuzné, včetně těch, které osobně potkám sotva dvakrát do roka.“
Petra Dvořáková mluvila klidně. Bez zvýšeného hlasu, bez výčitek, bez teatrálnosti. Znělo to, jako by jen předčítala položky z účetní uzávěrky. Právě tahle vyrovnanost však Tomáše Nováka připravovala o půdu pod nohama. Potřeboval, aby se styděla. Nebo aby brečela. Pak by jí mohl vyčíst, že přehání, že je přecitlivělá, že si všechno špatně vyložila a že realita je ve skutečnosti jiná. Jenže s čísly se bojuje těžko. Nedají se snadno ohnout do krásné obhajoby.
„No a co?“ vyhrkl nakonec podrážděně. „Takový je život. Rodina si má pomáhat.“
Petra krátce přikývla.
„Ano. A teď se podíváme na moji matku.“
Otevřela další sloupec.
Rehabilitace, která zatím nebyla zaplacená.
Léky po operaci.
Dvě jízdy taxíkem k lékaři.
Balík inkontinenčních pomůcek na první dny po propuštění z nemocnice.
A tím seznam končil.
Tomáš sebou trhl.
„Tvoje máma si říká o míň.“
„Ne,“ opravila ho Petra tiše. „Moje máma si říká méně často. Protože se stydí. A to není totéž.“
Eliška Nováková pomalu přejížděla očima od matky k obrazovce notebooku.
Petra si toho všimla a v tu chvíli se jí vybavila scéna z minulého týdne. Stála v koupelně, čistila si zuby a Eliška se opřela o futra. Chvíli mlčela a pak se zeptala:
„Mami, a babička Ludmila snad není naše rodina?“
Tehdy Petra odpověděla něco neurčitého o tom, že každá rodina funguje jinak. Jenže ta věta ji pak celý večer nepustila z hlavy. Ne proto, že by dítě proneslo nějakou mimořádně hlubokou myšlenku. Spíš proto, že řeklo něco až bolestně jednoduchého. Eliška pojmenovala první to, co se dospělí naučili zakrývat slovem okolnosti. V jejich domácnosti se opravdu měřilo dvojím metrem i babičkám.
Jedna měla nárok na všechno. Od druhé se očekávalo hlavně to, že vydrží.
Tomáš se opřel zády o židli.
„Srovnáváš věci, které se srovnávat nedají. Moje máma je sama. A Pavel je taky pořád na hraně. Oni to mají těžší.“
„Moje matka to má po operaci snad lehké?“ zeptala se Petra.
„Takhle jsem to nemyslel.“
„A jak tedy?“
Neodpověděl. Zaryl pohled do stolu, kde vedle vidličky ležel drobek chleba. Ten rozhovor mu vadil ne proto, že by byl nespravedlivý. Vadil mu proto, že byl až příliš přesný.
Telefon položený na stole se rozechvěl. Na displeji svítilo jméno Hana Tesařová.
Petra se podívala na obrazovku a nepřekvapilo ji to ani trochu. Tchyně se ozývala vždycky ve chvílích, kdy byly peníze naléhavě potřeba. Nebo když jako by šestým smyslem vycítila, že je někdo konečně začal počítat.
„Vezmi to,“ řekl Tomáš. „Je to máma.“
Petra zapnula hlasitý odposlech.
„Petro, volám ti,“ spustila okamžitě Hana Tesařová. „Poslala jsi už ty peníze? Musím zaplatit řemeslníka. A Pavlík říkal, že by taky potřeboval ještě dneska. Děti nemají pořádné boty.“
Eliška zvedla oči k matce.
Petra chvíli mlčela. Potom vytáhla ze zásuvky krabici plnou účtenek, postavila ji doprostřed stolu a teprve pak odpověděla:
„Ne, Hano Tesařová. Dnes žádný převod nebude.“
Na druhé straně nastalo ticho. Když se tchyně znovu ozvala, hlas měla najednou tenčí.
„Co tím chceš říct?“
„Přesně to, co říkám. Od tohoto měsíce měním rozpočet.“
„Co to má být za novoty?“ vložil se do toho Tomáš.
Petra otočila notebook směrem k němu.
„Tohle jsou ty novoty. Vyškrtla jsem výdaje, které celé roky nebyly žádnou povinností, jen se tak tvářily. Tvoje matka, Pavel, synovci, dárky, cizí dluhy, dočasné převody, které se nikdy nevracely. Zůstává hypotéka, domácnost, Eliška a léčba mojí matky.“
„Ty ses snad zbláznila?“ Hana Tesařová už se ani nesnažila skrývat rozhořčení. „Takže příbuzenstvo se teď nepočítá?“
„Počítá,“ řekla Petra stále stejným klidným hlasem. „Jen ne automaticky z mých peněz.“
Tomáš praštil dlaní do stolu.
„Děláš mi ostudu před vlastní matkou!“
„Ne,“ odpověděla Petra. „Jen přestávám předstírat, že jsi štědrý, když rozdáváš moje peníze.“
Ta věta zůstala viset v kuchyni tak ostře, až se zdálo, že i motor lednice začal hučet hlasitěji.
Eliška seděla bez pohnutí. V jejím obličeji nebyla obyčejná dětská zvědavost.