Byli jen dva: Petra Mlynářová a Pavel Mlynář. Manželé. Žili stranou od lidí, v pevném starém domě, který Pavel Mlynář zdědil po otci. Kraj to byl opuštěný a tichý; k nejbližší vsi vedlo sedm kilometrů cesty lesem. V létě se to ještě dalo, vyježděná cesta držela. V zimě člověku nezbývalo než obout lyže, nebo čekat, až projede traktor. Oni si však zvykli. Hospodářství měli plné: krávu, slepice, zahradu i políčka. Pavel Mlynář pracoval u těžby dřeva, na turnusy — měsíc pryč, měsíc doma. Petra Mlynářová se starala o dům a všechno kolem něj.
Nechybělo jim vlastně nic. Jen děti.
Zkoušeli to dlouho, ale marně. Petra Mlynářová obcházela lékaře, jezdila do okresu i do Prahy. Všude slyšela totéž: oba jste zdraví, někdy se to stává, musíte čekat. Čekali rok. Pak tři. Potom pět. A dítě nepřišlo.
Tehdy se v Pavlu Mlynářovi cosi tiše zlomilo. Ne naráz, spíš pomalu, skoro nepozorovaně. Začal čím dál častěji sahat po láhvi. Nejprve jen o svátcích, později o víkendech a nakonec každý večer. Když se vracel z práce, nešel nejdřív za ženou, ale do vesnického obchodu pro alkohol.
Petra Mlynářová nic nevyčítala. Prala a žehlila mu košile, vařila polévku, přikládala do kamen. A modlila se. Každý večer klečela před starou zčernalou ikonou Bohorodičky, kterou zdědila po babičce, a prosila. Ne za sebe. Za něj. Aby se vzpamatoval. Aby přestal pít. Aby se k ní vrátil ten Pavel Mlynář, kterého si před dvaceti lety brala — veselý, silný, s něžnýma rukama.
Jenže ten Pavel Mlynář se nevracel. A Bůh mlčel.
Vlče našla v květnu.
Šla z vesnice lesem a vzala to zkratkou. Najednou zaslechla slabé kňučení. Tenké, bolestné, jako by někde plakalo štěně, nebo snad poraněný pták. Zastavila se a naslouchala. Ozvalo se to znovu. Zvuk vycházel zpod vyvráceného kořene starého smrku, který padl už při bouři před dvěma lety.
Petra Mlynářová odhrnula větve a zůstala stát bez dechu.
V mělké prohlubni mezi kořeny, na hromádce zetlelého listí, leželo vlčí mládě. Bylo docela maličké — šedý uzlíček s ostrými oušky a zakalenýma, dosud namodralýma očima. Celé se třáslo. Nikde poblíž nebyla vlčice ani další mláďata. Možná matku zastřelili pytláci. Možná zahynula sama. Anebo je opustila; i to se v přírodě stává.
Petra Mlynářová chvíli stála a přemýšlela. Potom si stáhla z ramen šátek, opatrně do něj vlče zabalila a odnesla ho domů.
Pavel Mlynář byl zrovna na turnusu. Když se po týdnu vrátil a spatřil na dvoře vlče, nejdřív vlastním očím nevěřil.
„Ty ses snad zbláznila?“ stál na zápraží, trochu se kymácel, protože už měl upito, a hleděl na ženu. „Vždyť je to vlk! Divoká šelma!“
„Ještě je malý,“ odpověděla Petra Mlynářová tiše. Vlče jí sedělo v náručí a mokrým čenichem se jí tisklo do dlaně. „Vychovám ho. Nikomu neublíží.“
„Ona ho prý vychová…“ zabručel Pavel Mlynář a vešel do domu. Vytáhl láhev a práskl dveřmi.
Petra Mlynářová zůstala venku. Hladila šedivou srst a šeptala: „Nic se neboj. Nějak to zvládneme.“
Dala mu jméno Šedivák. Obyčejně, po vesnicku, bez velkého vymýšlení.
Šedivák rostl před očima. Za měsíc už to nebyl maličký chomáček, ale neohrabaný výrostek na dlouhých nohách, s ostrými zuby a pozornýma jantarovýma očima. Petra Mlynářová ho nejdřív krmila mlékem s chlebem, později masem a vnitřnostmi, které brala na statku. Chodil za ní jako přivázaný. Spával u kamen. Když pracovala na zahradě, seděl vedle ní. A když musela do vsi, čekal na ni u branky.
Jenže takové soužití nemohlo zůstat bez povšimnutí.