Sousedé si klepali na čelo a šeptali si, že Petra Mlynářová už docela přišla o rozum, když si pod střechou drží vlka. Petra se s nikým nepřela. Věděla své. Šedivák by jí neublížil. Nikdy. Takové jistoty se nedají vysvětlit rozumem. Člověk je prostě cítí někde hluboko v sobě, v srdci.
Pavel Mlynář toho vlka nesnášel. Snad žárlil, snad ho dráždilo už jen to, že se jeho žena rozhodovala po svém. Pil čím dál víc. V práci ho varovali, že jestli se ještě jednou ukáže opilý, skončí. Ukázal se. A skutečně ho propustili. Od té chvíle se propadal do pití naplno, den za dnem, od rána do noci.
Jednou, bylo to v listopadu, když napadl první sníh, se vrátil ze vsi zvlášť rozlícený. Petra mu ani nestihla postavit večeři na stůl, když popadl talíř a mrštil jím o zem.
„Ty!“ řval. „Ty a ten tvůj vlk! Celá ves se mi směje! Žena blázen, co si hýčká vlka, a já s ní mám žít pod jednou střechou!“
Petra neodpovídala. Šedivák stál po jejím boku. Nevrčel, necenil zuby. Jen Pavla upřeně pozoroval svýma jantarovýma očima. V tom pohledu však bylo cosi, co Pavlovi zarazilo slova v hrdle. Zmlkl. Pak strhl z věšáku kožich a vyrazil ven do dvora.
Domů se dopotácel až nad ránem, namol opilý. Sotva překročil práh, procedil:
„Vyber si. Buď já, nebo on. Zítra už ho tady nechci ani cítit.“
Petra stála u kamen. U nohou jí seděl Šedivák, dávno už ne štěně, ale silné zvíře, skoro do poloviny lidské výšky. Položila mu dlaň na hlavu.
„On zůstává se mnou,“ řekla tiše. Jenže tak pevně, že v tom nebyl prostor pro pochybnost.
Pavel plivl na podlahu. Ráno naházel věci do tašky a odešel.
Petra stála u branky a dívala se, jak se jeho záda ztrácejí za ohybem cesty. Čekala, jestli se aspoň jednou ohlédne. Neohlédl se.
Posadila se na zápraží. Šedivák si lehl vedle ní a položil jí hlavu do klína. Hladila jeho hrubou srst a plakala. Tiše, skoro bez slz, tak skoupě, jak pláčou ženy, které si zvykly nosit bolest uvnitř.
„Tak jsme tu zůstali sami,“ zašeptala. „Jen my dva.“
Šedivák zvedl hlavu a olízl jí ruku teplým, drsným jazykem.
A tak zůstali spolu. Dva.
Roky plynuly klidně a stejnoměrně jako řeka někde v rovině. Petra si na samotu zvykla. O hospodářství se starala poctivě: kráva, slepice, zahrada. Dům nenechala chátrat. Nechala opravit střechu, vyspravila plot, postarala se i o kamna.
Ze Šediváka vyrostl mohutný, zralý tvor. V kohoutku sahal vysoko nad koleno. Srst měl hustou a šedou, v zimě skoro bílou. Oči jantarové, chytré, jako by rozuměl všemu, co se kolem něj děje. Na řetězu nebýval. Pohyboval se po dvoře i po chalupě, jak sám chtěl. Přesto byl vždycky nablízku. Když Petra zamířila do lesa, kráčel před ní jako strážce. Když se k domu blížil někdo cizí, vyšel ven a postavil se do cesty. Mlčel. Neštěkal, nevrčel. Jen stál a díval se. A to stačilo. Kdo jednou spatřil ty oči, neměl odvahu udělat další krok.
Ves si časem přivykla. Lidé už si neťukali na čelo. Říkali jen: „To je vlk Petry Mlynářové. Nebojte se, nic vám neudělá.“ A on opravdu nikomu neublížil. Dobře poznal, kdo přichází v dobrém. A nepřítele vycítil dřív, než se objevil na cestě.
Pavel se za ta léta ukázal dvakrát. Poprvé asi rok po odchodu. Přišel opilý a prosil o odpuštění. Petra stála ve dveřích, Šedivák vedle ní. Pavel na něj pohlédl a rázem vystřízlivěl.
„Jdi pryč,“ řekla Petra klidně. „Ty máš svůj život. Já mám svůj.“