Pavel se otočil a zmizel ze dvora. Podruhé se objevil až po dalších třech letech. Tentokrát stál rovně, střízlivý, v rukou mačkal obálku s penězi a tvrdil, že jí chce aspoň trochu ulehčit. Petra Mlynářová si od něj nevzala ani korunu.
„Není třeba, Pavle,“ řekla tiše. „Zvládnu to sama. Tehdy sis vybral ty. A já také.“
Ještě chvíli postával u branky. Díval se na ni, potom na Šediváka, jako by chtěl něco dodat, ale žádná slova nenašel. Nakonec jen krátce přikývl, obrátil se a odešel. Tentokrát už navždy.
Roky plynuly dál svým pomalým venkovským tempem. Petra stárla a s ní stárnul i Šedivák. Vlčí život nebývá dlouhý, a když mu bylo patnáct, byl už z něj stařec. Srst ztratila někdejší lesk a zešedla, nohy ho neposlouchaly tak jistě jako dřív, zuby měl obroušené časem. Už se nehnal přes dvůr jako šedý stín. Kráčel rozvážně, těžce, krok za krokem. Jen oči se nezměnily. Pořád v nich hořelo to samé jantarové světlo, chytré, věrné a plné porozumění.
Večery trávili stejně jako kdysi. Sedávali spolu na zápraží, Petra mu hladila prošedivělou tlamu a v duchu si říkala, že tohle je celá její rodina. Vlk. A přece jí byl ten vlk bližší než většina lidí, které kdy poznala.
Pak ale přišlo něco, co nikdo ve vsi nečekal.
Nastaly zlé časy. Po okolí se začali potloukat lidé, z nichž šel strach. Přijížděli cizí chlapi v černých autech bez poznávacích značek, projížděli vesnicemi a obhlíželi si domy. Zajímalo je, kde žijí osamělí staří lidé, kde stojí chalupa stranou u lesa a kde se pomoci člověk jen tak nedovolá. Později se vyprávělo, že to byla banda tří mužů, bývalých trestanců. Loupili, a když se jim někdo postavil, dokázali i zabít. Bez slitování, bez zaváhání, jako za nejdivočejších devadesátých let.
K Petře Mlynářové přišli v noci. Bylo to v listopadu, v sychravém čase, kdy se tma lepí na okna a vítr škrábe po stěnách.
Spala. Šedivák ležel jako vždy u kamen na své staré podložce. Najednou však zvedl hlavu. Nozdry se mu zachvěly a srst na šíji se mu pomalu zježila.
Zaslechl je dřív, než došli ke dveřím.
Petru probudilo jeho vrčení. Nebyl to obyčejný zvuk, jaký od něj znala. Bylo hluboké, temné, vycházející odněkud z hrudi, až jí přeběhl mráz po zádech. Šedivák stál u dveří, celý napjatý. A v tom starém, nemocném zvířeti se náhle probudilo to, čím byl od narození. Vlk. Divoký, neúprosný ochránce.
Do dveří udeřila rána. Pak druhá. Závora zapraskala.
„Otevři, bábo!“ ozval se zvenčí chraplavý hlas. „Peníze sem! Všechno, co máš! Nebo bude zle!“
Petra se přitiskla do kouta. Prsty na stěně nahmatala starý pohrabáč. Jenže co zmůže stará žena s pohrabáčem proti třem chlapům?
Dveře se rozletěly.
Na prahu stáli tři. První byl obrovský holohlavý muž s baterkou v ruce. Druhý, menší a podsaditý, svíral sekeru. Třetí zůstal v otvoru za nimi a hlídal ústup.
„Tak co, babko…“ začal plešatý, ale věta mu zůstala viset v hrdle.
Uviděl oči.
Dvě jantarová světla v temnotě. Šedivák neštěkal. Už ani nevrčel. Prostě se odrazil od země.
Co následovalo, si Petra později vybavovala jen v útržcích. Výkřik. Sekera, která s kovovým třeskem dopadla na podlahu. Přidušené chrčení. Šedivák se vrhl na prvního, na toho s baterkou. Druhý se rozmáchl sekerou, ale vlk se vymrštil stranou a zakousl se mu do ruky. Třetí se dal na útěk; bylo slyšet, jak se prodírá křovím za domem. Ostatní se hnali za ním. Křičeli hrůzou, dospělí chlapi, ostřílení kriminálníci, a přitom ječeli jako podsvinčata.
Za pár okamžiků bylo ticho.
Petra roztřesenýma rukama rozsvítila lampu.
Šedivák ležel u prahu. Bok měl rozseknutý, krev stékala na prkna a mísila se s blátem, které lupiči nanosili do světnice. Dýchal namáhavě. Oči měl otevřené a díval se přímo na ni.
Petra k němu klesla na kolena.
„Šediváku… můj drahý… můj hodný…“
Tiskla mu na ránu hadry, jeden za druhým, zoufale se snažila zastavit krev. Jenže rána byla hluboká, sekera se zaťala příliš daleko. Šedivák jí položil hlavu do klína a vydechl.