„To je ale zajímavá struktura. Připomíná mi starou podrážku od bot, kterou někdo nejdřív vyvařil v motorovém oleji a potom ji z nepochopitelného důvodu velkoryse přelil levným kečupem z plastové lahve. A ten pach… Dala jsi do toho rozmarýn? Nebo se ti z talíře pořádně nesmyl prostředek na nádobí?“
Petr Tkadlec se znechuceným výrazem dloubal hroty těžké postříbřené vidličky do kusu pečeného telecího. Ani se nenamáhal použít speciálně nabroušený nůž na steaky, aby si ukrojil sousto. Místo toho do masových vláken tlačil s jakousi laboratorní krutostí a pozoroval, jak z nich vytéká hustá granátová omáčka. Petra Mlynářová nad ní strávila dobrých čtyřicet minut, stála u bublajícího rendlíku a trpělivě nechávala odpařovat červené víno s bylinkami. Jeho pěstěná tvář, jindy tak klidná a sebejistá, teď vyjadřovala vrcholné kulinářské zklamání, smíšené s naprosto otevřeným pohrdáním cizí námahou.
„Maso je tuhé, Petro. Říkal jsem ti přece, abys hlídala teplotu v troubě. Telecí takové barbarské zacházení nesnese. Ty jsi ho zabila. Dokonce dvakrát. Nejdřív tím, že jsi ho vysušila, a potom ještě tou zoufalou snahou zakrýt neúspěch touhle směšnou, přeslazeně kyselou omáčkou.“
Petra seděla naproti němu a pod stolem měla prsty sevřené tak pevně, až jí zbělaly klouby. Oblékla si slavnostní tmavě modré šaty, které si koupila výhradně kvůli tomuto výročí. Na stole stály drahé křišťálové sklenice a lámaly v sobě světlo zapálených svíček, z nichž se linula jemná vůně vanilky a santalového dřeva. Uprostřed té pečlivě připravené krásy se vyjímalo právě ono jídlo, kvůli kterému strávila v kuchyni tři dlouhé hodiny bez jediné chvilky odpočinku. Sama vybírala čerstvý kus svíčkové na farmářském trhu, dohadovala se s řezníkem, pečlivě odstraňovala každou blanku a marinovala maso podle složitého receptu. Upřímně doufala, že alespoň dnes, právě v tento večer, bude Petr prostě jíst a obejde se bez svých jedovatých, ponižujících poznámek. Jenže všechny její naděje se zhroutily v okamžiku, kdy spustil na talíř svůj hodnotící pohled.
„Podívej se na ten řez,“ pokračoval Petr Tkadlec, nabodl vidličkou utržený kousek masa a zvedl ho do výše očí, jako by předkládal nezpochybnitelný důkaz. „Vlákna jsou úplně suchá. Šťáva je pryč. Nenávratně. Nechala jsi to v troubě minimálně o půl hodiny déle. Já vážně nechápu, jak někdo dokáže tak amatérsky zničit tak drahý kus masa. Máma koupí na trhu tu nejobyčejnější, levnou vepřovou pečeni, a přesto se jí rozpadá na jazyku. Vzpomínáš, jak jsme u ní byli minulý víkend? Pekla karé s česnekem a hořčicí. Kůrka křupala a uvnitř bylo tolik horké šťávy, že nasákla do celé bramborové přílohy. Tomu říkám kuchařské mistrovství. Ona má na maso vrozený cit. Ale tohle… tohle je prostě zločin proti surovinám.“
S odporem odhodil sousto zpátky na porcelánový talíř. Jemný porcelán pod úderem těžké vidličky žalostně cinkl, jako by tím zvukem ještě zvýraznil napětí houstnoucí v místnosti. Petr teatrálně a zhluboka vzdychl, celým svým postojem dávaje najevo, jak obrovskou fyzickou oběť se teď z pouhé slušnosti chystá podstoupit. Uchopil nůž se širokou čepelí, odřízl z úplného okraje masa droboučký, téměř průsvitný plátek tam, kde bylo granátové omáčky nejméně, a pomalu, s nepokrytým podezřením, si ho vložil do úst.
Petra Mlynářová sledovala, jak se mu pravidelně pohybují čelisti. Uvnitř ní se napínala těžká pružina čistého vzteku. Scénář jeho jídelních představení znala nazpaměť, do posledního detailu. Teď stáhne rty. Pak přestane žvýkat. Potom mu obočí vyjede vzhůru, aby předvedlo nesnesitelné utrpení chuťových pohárků.
Petr žvýkal pomalu, jako by drtil štěrk. S každým pohybem čelisti se jeho obličej stále víc křivil nelibostí. Zavřel oči, napjal lícní svaly, pak je prudce otevřel a podíval se na Petru pohledem člověka, kterého se někdo právě záměrně pokusil otrávit. Žvýkání se náhle zastavilo. Křečovitě popadl ze stolu sněhobílý látkový ubrousek, který Petra speciálně naškrobila a složila do složitého tvaru vedle jeho příboru, přiložil si ho k ústům a s hlasitým, vlhkým mlasknutím vyplivl napůl rozžvýkané maso přímo do dokonale čisté látky.
„Promiň, ale tohle je fyzicky nepoživatelné,“ zamumlal, ledabyle ubrousek s vyplivnutým soustem zmačkal a hodil ho doprostřed talíře, přímo na zbytky omáčky, zeleninovou přílohu a téměř netknuté maso. Bílá látka okamžitě začala nasávat temně rudou tekutinu a měnila se v špinavý, odpudivý chuchvalec odpadu. „Tohle by bylo nebezpečné i spolknout. Žaludek by to nemusel přežít. Je to nějaká tvrdá guma s příchutí spáleného dřeva a zkyslého kompotu. Vůbec nechápu, proč se pouštíš do tak složitých receptů, když absolutně neumíš vnímat surovinu.“
Oběma rukama se opřel o hranu stolu a odstrčil od sebe talíř s takovým štítivým úsilím, jako by z něj vycházel zápach. Nožka sklenice s červeným vínem prudce narazila do okraje talíře, víno se nebezpečně zakymácelo a jen o vlásek se nevylilo na světlý ubrus. Petr se rozvalil na opěradle židle, zkřížil ruce na hrudi a upřel na manželku chladný, neodvolatelně nadřazený pohled.
„Teď zavolám mámě. Určitě jí zůstal včerejší masový koláč se zelím nebo domácí krůtí karbanátky. Zajedu si k ní a navečeřím se normálně, jak jsem zvyklý. A tohle…“ pohrdavě kývl směrem ke zničené slavnostní tabuli, „to si můžeš dojíst sama, jestli máš plechový žaludek a trávíš hřebíky. Nebo to rovnou vyhoď. I když upřímně, je mi šíleně líto peněz, které jsi za ty suroviny utratila. Doslova jsi hodila polovinu rozpočtu na večeři do koše. Příště, až budeš chtít udělat oslavu, prostě objednej hotové jídlo z restaurace. Anebo zavolej mámě a popros ji, ať přijde a připraví pořádný stůl. Ona nikdy neodmítne, to přece víš. Vždycky je ochotná pomoct a napravit tvoje kuchařské katastrofy.“
Petra ani nemrkla. Neuhnula pohledem, neschoulila ramena a nevydala ze sebe jediný zvuk. Nezbyla v ní urážka, hořkost ani to známé lepkavé provinění, které v ní Petr Tkadlec celé roky trpělivě pěstoval při každém společném obědě a každé večeři. Místo toho v ní s ohlušujícím, dokonale jasným cvaknutím prasklo ocelové lano její andělské trpělivosti. Dívala se na zmačkaný ubrousek prosáklý granátovou omáčkou a jeho slinami, ležící přímo na mase, s nímž si dala tolik práce. V té vteřině se celý okolní svět stáhl na velikost toho nechutného kusu látky. Ten špinavý chuchvalec bavlny se náhle proměnil v hmotný obraz všech šesti let jejich manželství. Všech těch nespočetných večerů, kdy se unavená po náročné práci celé hodiny držela u rozpáleného sporáku, snažila se vyhovět, odhadnout jeho náladu a vytvořit domov, zatímco se jí vracely jen povýšené vzdechy, ledové opovržení a nekonečná ponižující srovnání s jeho matkou.