Tou údajně nedostižnou, geniální ženou, před níž měla Petra Mlynářová podle jeho slov celý život jen tiše sklánět hlavu.
Pomalu se zvedla ze židle. Nebyl v tom žádný z jejích obvyklých uspěchaných pohybů, žádná snaha zachránit situaci, uhladit ostré hrany hádky nebo se rychle omluvit dřív, než se jeho nálada změní v otevřený výbuch. Tentokrát se pohybovala podivně klidně, až děsivě plynule, jako šelma, která po dlouhém čekání konečně zaměřila kořist. Její tvář, jindy živá, proměnlivá a čitelná na první pohled, ztuhla do nehybné masky. Vypadala téměř jako odlitek ze sádry, z něhož někdo odstranil veškerý výraz.
Právě ta prázdnota v jejích očích přinutila Petra Tkadlce na okamžik znejistět. Už pootevřel ústa, připravený vypustit další jedovatou poznámku o tom, jak neschopně mrhá jeho časem i jejich společnými penězi, jenže slova se mu zasekla kdesi v krku. Čekal pláč. Čekal hektické omluvy, ponížené sliby, že mu hned usmaží vajíčka nebo vytáhne z mrazáku kupované knedlíky. Čekal cokoliv, jen ne tohle hutné, zvonivé ticho, které se v kuchyni usadilo jako těžký předmět.
Petra obešla stůl beze spěchu. Zastavila se těsně u něj a shlížela na něj shora. V místnosti panovalo takové ticho, že bylo slyšet jen drobné praskání knotů v ozdobných svíčkách. Petr Tkadlec se mimoděk zatlačil zády do opěradla. Jeho samolibý úšklebek se začal pomalu vytrácet a na jeho místě se objevilo nejprve slabé, ale upřímné nechápání.
„Petro, co je ti?“ zamumlal nejistě a upřeně hleděl na její ústa sevřená do úzké čárky. „Já jsem jen řekl pravdu. Měla by ses naučit přijímat konstruktivní kritiku a nestát tady jako socha. Tohle je směšné.“
Nedostal příležitost větu dokončit. Petra prudkým, přesným pohybem popadla ze stolu jeho talíř. Ten stejný talíř, na němž ležely zbytky telecího masa, lesklé skvrny sladkokyselé omáčky a zmuchlaný, poplivaný ubrousek. A dřív, než mozek Petra Tkadlce stihl vyslat tělu povel k obraně, vrazila mu ho vší silou přímo do hrudi. Do toho jediného pohybu vložila všechnu křivdu, ponížení a vztek, které se v ní za dlouhé roky usazovaly vrstvu po vrstvě.
Úder zazněl tupě a těžce. Porcelán ho bolestivě zasáhl do hrudní kosti. Hustá, lepkavá granátová omáčka vystříkla na všechny strany a okamžitě se vpíjela do světlé látky jeho drahé značkové košile, kterou si oblékl speciálně kvůli slavnostnímu večeru. Velký kus masa sklouzl po knoflících, dopadl mu do klína a zanechal na světlých kalhotách mastnou, mokrou stopu. Zmuchlaný ubrousek se mu přilepil na rameno, pomalu sjížděl níž a za sebou táhl tmavě rudou šmouhu, až nepříjemně připomínající zaschlou krev.
Petr ze sebe vydal podivný přiškrcený zvuk, něco mezi chrapotem a prasečím zakvičením. Trhl sebou dozadu, židle pod ním žalostně zaskřípala a nebezpečně se naklonila. Ruce mu zmateně vyletěly do vzduchu. Nevěděl, zda má odstrčit Petru, nebo se pokusit zachránit oblečení, které už bylo beznadějně zničené.
„Co to vyvádíš, ty bláznivá ženská?!“ zaječel. Po jeho obvyklém sebejistém barytonu nezůstala ani stopa. Hlas se mu zlomil do hysterického fistule. „Úplně ses pomátla?! To je italská bavlna! Zničila jsi mi košili za pět tisíc, ty šílená!“
„Vyplivl jsi moje jídlo a řekl jsi, že tvoje matka vaří božsky, zatímco tohle je žrádlo pro prasata?!“ vybuchla. „Tři hodiny jsem stála u plotny! Myslíš si, že budu dál snášet tvoje plivance?! Sklapni! Už nejsem tvoje kuchařka ani služka! Sbal si krámy a táhni k mamince cpát se jejími buchtami!“
Pokusil se ze sebe setřást lepivou hmotu, jenže ruce se mu třásly tak prudce, že omáčku pouze roztíral po látce a zatlačoval ji hlouběji do vláken. V obličeji se mu objevil skutečný, ničím nepředstíraný děs člověka, kterému se právě bez varování rozpadl pečlivě uspořádaný svět.
Petra s odporem odhodila prázdný talíř. Dopadl se zvonivým nárazem na desku stolu, jako zázrakem se neroztříštil a smetl na podlahu křišťálovou sklenici. Střepy se rozprskly po parketách a promíchaly se s rozlitým červeným vínem. Petra se však ani nepodívala dolů. Oči měla nehybně přibité k manželovi a v tom pohledu hořel ledový, nemilosrdný plamen.
Prudce se otočila a dvěma rychlými kroky přešla ke kuchyňské lince. U dřezu ležela velká vaflová utěrka. Byla mokrá, protože si do ní sotva před půlhodinou během vaření utírala omytou zeleninu i ruce. Chytila ji za cíp. Látka byla těžká, hutná a nasáklá studenou vodou. V jejích rukou se ten zcela obyčejný kus kuchyňského vybavení během okamžiku změnil v dokonale vhodný nástroj odplaty.
Petr Tkadlec ztěžka a hlasitě oddychoval, cedil mezi zuby nadávky a snažil se vyškrábat ze židle. Pořád ještě si naivně namlouval, že jde jen o ženský záchvat, který bude možné zadusit osvědčeným křikem, výhrůžkami a povýšeným tónem.
„Hned si balím věci a jedu k matce!“ zařval a při řeči mu od úst odlétaly sliny. Vztekle odkopl nohou kus telecího, který ležel na zemi. „Dej si do pořádku nervy, nemocná krávo! Moje noha sem nevkročí, dokud se nebudeš plazit po kolenou a prosit mě za odpuštění za tenhle cirkus!“
Petra mu však nedovolila napřímit se a zaujmout obvyklý zastrašující postoj. Rychle se obrátila, přehmátla si utěrku pevněji, rozmáchla se a švihla ho přes rameno s takovým nápřahem, jako by v ruce držela opravdový pastevecký bič. Zvuk úderu byl ohlušující, mokrý a ostrý. V kuchyni práskl jako výstřel. Těžká nasáklá látka se mu přes tenkou, už zničenou košili bolestivě obtiskla do kůže.
Petr zavyjí bolestí i překvapením. Instinktivně si zakryl hlavu rukama, schoulil se a znovu se svalil na sedák židle.
„Au! Co to děláš?! To bolí, ty mrcho!“ vyjekl a oči se mu rozšířily prvotním šokem. Díval se na ni zespodu nahoru, jako by před ním nestála žena, jejíž sebeúctu roky systematicky drtil, ale nebezpečný šílenec s nožem.
Petra neřekla ani slovo. Znovu zvedla ruku. Mokrá utěrka proťala vzduch děsivým svištěním a dopadla mu na záda právě ve chvíli, kdy se neohrabaně pokusil uhnout. Druhý zásah byl ještě tvrdší a přesnější než ten první. Petr Tkadlec pronikavě vykřikl, vyskočil, převrhl židli s rachotem na podlahu a začal v panice couvat ke dveřím z kuchyně. Kožené domácí pantofle mu klouzaly po kalužích vína i po rozházeném jídle.
„Vypadni! Nepřibližuj se ke mně, zavolám policii!“ řval a strkal před sebe roztřesené ruce ve snaze chránit se před dalšími bolestivými ranami.
Petra však postupovala dál. Neúprosně, rytmicky, tvrdě. Mokrou těžkou látkou ho zasahovala do paží, ramen i boků, jeden úder za druhým, bez zaváhání a bez slitování. Každé máchnutí utěrky provázel ostrý, výhružný plesknutí a zoufalý výkřik bolesti, který se manželovi dral z hrdla. Tlačila ho z kuchyně do chodby a nedopřála mu ani vteřinu, aby se vzpamatoval nebo pochopil, co se vlastně děje. Vyháněla ho pryč stejně, jako se vyhání drzý, prašivý pes, který příliš dlouho špinil dům svého pána.
„Přestaň už, ty cvoku!“ vřískal Petr Tkadlec, když zakopl o koběhoun shrnutý v chodbě do harmoniky.
Máchal rukama směšně a zoufale zároveň, chránil si obličej i hlavu, zatímco Petra, dýchající těžce, ale pravidelně, pokračovala v neúprosném postupu. V jejích rozšířených očích nebyla ani kapka lítosti, ani stín pochybnosti. Zůstala v nich jen chladná, soustředěná zuřivost člověka, který ze sebe konečně strhl mnohaletá těžká pouta.