Mokrá vaflová utěrka, která se jí v sevřených prstech proměnila v nástroj spravedlivého trestu, znovu prosvištěla vzduchem a s odporně mlaskavým plácnutím dopadla Petrovi Tkadlecovi na bedra.
Jeho drahá košile z nejjemnější italské bavlny, ještě před chvílí dokonale bílá a pečlivě vyžehlená, teď působila vyloženě žalostně. Lepkavé temně rudé skvrny od granátové omáčky se na ní slévaly se špinavými mokrými šmouhami, které zanechala nasáklá látka. Petr Tkadlec, ten uhlazený, sebejistý domácí estét, který ji celé roky systematicky ničil svými labužnickými výtkami, vypadal v tu chvíli jako zbitý pouliční pes vyválený v odpadcích. Oběma rukama se křečovitě držel chromované kliky vchodových dveří, jenže roztřesené prsty, kluzké od tuku a omáčky, nedokázaly pohnout ztuhlým zámkem.
„Otevři ty zatracené dveře!“ ječel a zády se v panice tiskl ke studenému kovu. „Dám tě k soudu! Půjdeš sedět za napadení, ty vyšinutá psychopatko!“
Petra Mlynářová se zastavila sotva krok od něj. Dech se jí trhal, hruď se prudce zvedala pod slavnostními tmavě modrými šaty, jejichž lem také poznamenalo několik kapek vína. Mlčky pozorovala svého manžela, toho obávaného a údajně neomylného soudce všeho na světě, jak teď uboze kňučí a krčí se z čistě zvířecí hrůzy před obyčejnou kuchyňskou utěrkou. A právě v té vteřině jí s křišťálovou jasností došlo něco naprosto jednoduchého: vždycky to byl jen zbabělec. Celá jeho hraná převaha, veškerá nafouknutá důležitost i povýšenost stály pouze na její poslušnosti. Na jejím nekonečném strachu, že něco udělá špatně, že mu nevyhoví, že nebude odpovídat jeho smyšleným představám o dokonalosti.
„Vypadni,“ řekla tiše, skoro šeptem, jenže v tom tichu zazvonil tak tvrdý kov, že Petr sebou trhl, jako by ho znovu zasáhla mokrá látka.
Konečně se mu podařilo přemoci vzpurný zámek. Těžké dveře s hlasitým cvaknutím povolily a rozletěly se dokořán. Petr Tkadlec vystřelil na chodbu jako vyplašené zvíře. Ani ho nenapadlo, že venku je chladný večer a že má na sobě jen domácí kožené pantofle a zničené oblečení, které se mu lepilo na tělo. Teprve když se ocitl za prahem, v bezpečné vzdálenosti od bytu, pokusil se zachránit aspoň poslední ubohé zbytky důstojnosti rozšlapané na prach. Prudce se otočil, lapal po dechu a zamával ve vzduchu třesoucí se pěstí.
„Toho budeš ještě hořce litovat!“ zařval tak hlasitě, aby se jeho hysterický hlas roznesl celým domem. „Hned zítra podávám žádost o rozvod! A neopovažuj se mi volat, až budeš brečet, lézt po kolenou a prosit mě, abych se vrátil!“
Petra mu neodpověděla. Jen udělala krok vpřed a vší silou přibouchla ocelové dveře přímo před jeho rudým obličejem zkřiveným vztekem i strachem. Kov narazil do kovu s dutou, těžkou ranou, která ji jednou provždy oddělila od minulosti. Pomalu a téměř obřadně otočila klíčem na dva západy. Potom rázně zasunula horní zástrčku. Z chodby k ní ještě dolehly nějaké nezřetelné, tlumené nadávky, pak rychlé šouravé pleskání pantoflí po betonových schodech. Petr zbaběle utíkal dolů, ke své zbožňované matce, k jejím dokonalým karbanátkům a nekonečnému, vše odpouštějícímu soucitu.
V bytě se náhle rozhostilo ohlušující, hutné ticho. Petra opřela rozpálené čelo o chladný povrch dveří a zavřela oči. Srdce jí bušilo až někde v krku, dlaně ji pálily od toho, jak pevně svírala drsnou látku. Pomalu uvolnila zbělelý stisk a mokrá utěrka dopadla na podlahu s tlumeným, vlhkým plesknutím. Adrenalin začal pozvolna ustupovat a zanechával po sobě jen lehké, téměř příjemné chvění v celém těle.
Podvědomě čekala, že se na ni každou chvíli zřítí hysterie. Že sjede zády po stěně na zem, obejme si kolena a začne nahlas plakat nad troskami svého šestiletého manželství. Jenže slzy nepřicházely. Místo nich se jí v hrudi rozléval zvláštní, dávno zapomenutý pocit absolutní, ničím nezakalené lehkosti. Svobody. Jako by celé roky vláčela na shrbených ramenou těžký batoh napěchovaný mokrými kameny, a teď ho najednou shodila do hluboké propasti a poprvé po dlouhé době se mohla narovnat.
Odlepila se od dveří a pomalu, téměř opatrně, jako by zkoušela pevnost půdy pod nohama, se vydala zpátky do kuchyně. Výjev, který se jí naskytl, připomínal bojiště po kruté bitvě. Převržená židle ležela osiřele na boku. Na světlých parketách zlověstně poblikávaly ostré střepy rozbité křišťálové sklenky, napůl ponořené v kaluži drahého červeného vína, které teď vypadalo jako čerstvě prolitá krev. Na stole panoval prvotní chaos: shrnutý ubrus, temně rudé cákance granátové omáčky, ledabyle rozházené stříbrné příbory.
Petra došla ke stolu, opatrně překročila kaluž vína a klidným pohybem zvedla převrácenou židli. Pak se posadila na své obvyklé místo. Pohled jí sklouzl k nedotčenému kusu masa na vlastním talíři. Vzala čistou vidličku a ostrý steakový nůž. Odkrojila malý kousek. Čepel projela horkou dužinou tak lehce, jako by krájela změklé máslo. Řez byl něžně růžový, vlákna lákavě lesklá čirou masovou šťávou, která se dokonale spojovala s plnou granátovou marinádou.
Přinesla vidličku k ústům a pomalu, soustředěně sousto rozžvýkala. Maso bylo dokonalé. Doslova se rozplývalo na jazyku a postupně odhalovalo složitou, neuvěřitelně bohatou paletu chutí: lehkou svíravost zredukovaného vína, jemné aroma rozmarýnu, příjemně nasládlou kyselost granátového jablka i hlubokou, plnou chuť správně upečeného drahého telecího. Žádná suchost. Žádná „guma“. Bylo to úžasné jídlo na úrovni výborné restaurace, připravené s obrovskou péčí, láskou a nepopiratelným kuchařským umem.
Petr lhal. Lhal vždycky. Každý den, metodicky a cíleně. Drze shazoval všechno, co pro něj dělala, jen aby sám vypadal výš. Jen aby ji udržoval v neustálém lepkavém napětí a v přesvědčení, že není dost dobrá.
Petra se tiše pousmála. Byl to opravdový, čistý úsměv ženy, která je konečně volná. Natáhla se po jediné křišťálové sklence, která přežila, pomalu si nalila víno až po okraj a zvedla ji vysoko, jako by připíjela prázdnému bytu, jenž najednou dýchal a zdál se prostornější než kdy dřív.
„Tak všechno nejlepší k výročí,“ pronesla nahlas a její hlas zazněl jasně, pevně a zvučně.
Napila se velkým, téměř dychtivým douškem trpkého nápoje a ucítila, jak se jí po těle rozlévá příjemné teplo. Zítra bude muset dlouho drhnout parkety, sbírat střepy a bez jediného zachvění skládat jeho značkové věci do černých pytlů na odpadky. Zítra se rozdrnčí telefon hysterickými hovory od tchyně, přijdou směšné výhrůžky, soudy a únavné dělení majetku. Zítra ji čeká velmi dlouhý a těžký den. Ale dnes večer měla konečně tu nejdokonalejší a nejchutnější večeři v nejlepší společnosti na světě — sama se sebou.
Ráno začalo nezvyklým, měkkým tichem. Petra Mlynářová otevřela oči a ještě dlouho zůstala nehybně ležet.