Když Kateřina Tkadlecová oznámila, že se bude vdávat, Ivana Švecová tomu v první chvíli neporozuměla. Přesněji řečeno, smysl slov pochopila, jenže ho odmítla přijmout. Nechtěla si ho připustit. Protože připustit si to by znamenalo souhlasit. A souhlasit s tím nedokázala.
„Za koho?“ zeptala se znovu, ačkoli odpověď zaslechla už napoprvé.
„Za Jana Švece, mami. Vždyť jsem ti o něm vyprávěla. Pochází z Brna. Je hodný. A má mě rád.“
Ivana seděla u kuchyňského stolu, tvář opřenou o dlaň, a upřeně pozorovala svou dceru. Kateřina stála u okna — vysoká, štíhlá, se rty sevřenými v tvrdohlavé čárce. Bylo jí dvaadvacet. Studovala. Na léto přijela na vesnici a přivezla s sebou takovou zprávu.
„Je muslim?“ pronesla Ivana tiše.
„Ano. Ale na tom přece nezáleží, mami. Milujeme se. Nenutí mě, abych kvůli němu něco měnila. Prostě spolu budeme žít.“
„A kde chcete bydlet?“
„U něj. V jejich vesnici. Mají velkou rodinu a pěkný dům. Jeho táta je vážený člověk. Maminka je laskavá. Přijmou mě.“
Ivana chvíli mlčela. Pak promluvila pomalu, jako by každé slovo nechávala dopadnout na stůl jako kámen:
„Tak tedy poslouchej. Jestli odjedeš, přestaneš pro mě být dcerou. Rozumíš? Odříznu tě. Stejně jako tvoje babička odřízla svou sestru, když odešla za Romem. Do smrti o ní nepromluvila. A já udělám totéž. Vyber si.“
Kateřina se rozplakala. Rozhodnutí ale nezměnila.
O měsíc později odjela. Bez matčina požehnání. Bez výbavy. Bez toho, aby ji někdo doprovodil na nádraží. Jen s jedním kufrem a s Janem Švecem po boku, který vedle ní mlčky stál a nevěděl, kam sklopit oči.
Ivana Švecová zůstala ve vyprázdněném domě sama.
První roky byly temné.
Ivana si zakázala plakat. Zakázala si vzpomínat. Když se některý ze sousedů opatrně zeptal na Kateřinu, odpověděla stroze: „Já žádnou dceru nemám.“ A sevřela ústa tak pevně, že se už nikdo neodvážil pokračovat.
Jenže v noci, když vesnice utichla a v komíně hučel vítr, ležela s otevřenýma očima a hleděla do stropu. Myšlenky se samy vracely tam, kam jim přes den nedovolovala vstoupit. Jak se Kateřině daří? Je vůbec živá? Neubližuje jí tam někdo? Nelituje už toho, co tehdy udělala?
Nevěděla nic. Neměla adresu ani telefonní číslo. Kateřina nepsala — nejspíš si pamatovala matčina krutá slova. Anebo psala, jen se dopisy nikdy nedostaly až k ní; vesnice byla odlehlá a pošta fungovala nespolehlivě, jak se komu zrovna zachtělo.
Tak uplynulo dvanáct let.
Dvanáct zim. Dvanáct jar. Dvanáctkrát sázela brambory, dojila krávu, zatápěla v kamnech, chodila kolem nádraží a vídala vlaky přijíždět i mizet v dálce — cizí vlaky plné cizích lidí, kteří měli děti a vnoučata. Ona neměla nikoho.
Dopis přišel začátkem května.
Ivana se právě vrátila ze zahrady. Na rukou měla hlínu, záda ji bolela a v duši cítila tu dávno známou prázdnotu. Na zápraží ležela obálka, zatížená cihlou, aby ji neodnesl vítr. Zvedla ji a chvíli ji obracela v prstech. Adresa byla napsaná dětským rukopisem.
Vešla dovnitř. Posadila se ke stolu. Dlouho sbírala odvahu, než obálku otevřela. Nakonec ji opatrně natrhla a vytáhla list vytržený ze sešitu s modrými čtverečky.
„Dobrý den, babičko Ivano. Jmenuji se Sofie Dlouhýová. Jsem vaše vnučka. Je mi jedenáct let. Moje maminka je Kateřina Tkadlecová. Vyprávěla mi o vás. Říká, že se na ni zlobíte, a proto za námi nejezdíte. Já jsem vás ale nikdy neviděla a moc bych vás chtěla poznat. Mám ještě bratra, jmenuje se Daniel Bednář a je mu sedm. Taky by vás rád viděl. Maminka je teď nemocná. Leží v nemocnici. Táta říká, že potřebuje operaci. On chodí do práce a já s bratrem jsme sami. Maminka na vás vzpomíná každý den. Pláče. Nevím, jestli vám tenhle dopis dojde. Ale jestli ano, prosím, přijeďte. Aspoň na jeden den. Moc vás prosím. Vaše vnučka Sofie.“
Ivana Švecová dopis dočetla.