Pak jej přečetla ještě jednou. A potom znovu.
Prsty se jí třásly tak, že papír tiše šustil. Řádky se jí rozplývaly před očima, písmena jako by se hýbala. Položila dopis na stůl, pomalu vstala a došla k oknu. Dlouho jen stála a dívala se ven na svěží květnovou zeleň, na rozkvetlou střemchu i na starou břízu u plotu. Tu kdysi zasadila Kateřina Tkadlecová, ještě jako malá školačka, snad v páté třídě.
A najednou se z Ivany vydral nářek.
Nebyl to pláč, jaký člověk zadržuje v kapesníku. Byl hluboký, drsný, zoufalý. Takový, až se na sousedním dvoře rozštěkal pes a slepice se splašeně rozprchly mezi kůlnu a plot.
Když se konečně trochu utišila, otřela si obličej zástěrou, vrátila se ke stolu a usedla. Chvíli hleděla na dopis. Pak pronesla sama pro sebe, potichu, ale s pevností, kterou už v sobě dávno necítila:
„Pojedu.“
O týden později prodala krávu.
Zora byla poslední, co jí z hospodářství zbylo. Ovce šly z domu už před časem, slepice rozdala sousedům. Chalupu zamkla, klíč svěřila Radce Zelenýové a jen krátce jí řekla:
„Dohlédni mi na to. Třeba se vrátím. A třeba taky ne.“
Radka rozhodila rukama.
„Ivano, proboha, kam se ženeš? V tvém věku? A skoro bez peněz? Víš vůbec, jak daleko jedeš?“
„Vím,“ odpověděla Ivana. „Za dcerou. Za vnoučaty.“
„Za jakou dcerou? Vždyť ses jí sama zřekla.“
Ivana sklopila oči.
„Člověk toho v hněvu napovídá. Jazyk bývá horší než nůž. Ale srdce… to mluví jinak.“
Do tašky si sbalila jen to nejnutnější: čisté prádlo, teplý šátek, doklady a peníze za prodanou krávu. Nakonec přidala ještě starou fotografii. Kateřina Tkadlecová na ní stála v maturitních šatech, v náručí kytici kopretin a v očích světlo, které Ivana nedokázala zapomenout. Celých dvanáct let ten snímek ležel ukrytý v prádelníku mezi prostěradly. V noci ho někdy vytáhla, dívala se na něj, a pak ho zase pečlivě schovala, jako by se bála vlastního citu.
Na nádraží koupila jízdenku. Pokladní se dlouze zahleděla na lístek se zpáteční adresou, který Ivana položila před okénko.
„To máte skoro přes celou republiku,“ řekla nakonec. „Nejdřív do Prahy, pak do Brna a odtamtud ještě autobusem do hor. Nebojíte se?“
„Ne,“ odvětila Ivana klidně. „Já už se v životě bála tolik, že víc to snad ani nejde.“
Vlak se dal do pohybu. Ivana seděla u okna a sledovala, jak za sklem ubíhají lesy, louky, pole a malé vesnice. V hlavě se jí vracela jediná myšlenka: jak hloupě je lidský život zařízený. Dvanáct let živila křivdu. Dvanáct let mlčela. Dvanáct let se ani nezeptala, jestli je její dcera živá. A pak přišel jeden dopis. Dětský, kostrbatý, napsaný na vytrženém listu ze sešitu. A ten jediný list papíru převrátil všechno naruby. Kvůli němu prodala krávu, zavřela dům a vydala se tam, kam by si dřív netroufla ani v myšlenkách.
Cesta byla únavná a nekonečná.
V Praze se na hlavním nádraží málem ztratila. Hluk, davy lidí, tabule s odjezdy, podchody a jezdicí schody, jaké nikdy předtím nepoužila, ji na okamžik úplně ochromily. Naštěstí se jí ujala nějaká žena. Dovedla ji k správnému nástupišti a vysvětlila jí, na co si má dát pozor, aby nenastoupila do špatného vlaku.
Ve spoji do Brna skoro nezamhouřila oči. Za oknem se krajina měnila. Roviny a pole ustupovaly kopcům, vesnice se krčily v údolích a obzor se zvedal stále výš. Ivana hory nikdy pořádně neviděla. Dívala se na ně s podivným úžasem: tmavé hřbety lesů, světlé skály, vrcholky ztrácející se v mracích.
V Brně přesedla na autobus. Ten se dlouho šplhal do kopců, zatáčku za zatáčkou, po úzkých silnicích, kde se pod krajnicí propadala stráň. Lidé kolem ní mluvili rychle, měkce, místním nářečím, kterému ne vždy rozuměla. Jen přikyvovala, tiskla si tašku k sobě a v duchu opakovala adresu, aby ji nezapomněla.
Teprve k večeru třetího dne autobus zastavil v malé horské vsi. Nad střechami se tyčily zalesněné svahy a nebe vypadalo nízko, jako by se opíralo o hřebeny kopců. Úzké uličky, staré kamenné domky, kaplička na návsi, vůně dřeva, kouře a bylinek. A zvláštní ticho, hluboké a čisté, jaké ve své vsi nikdy neslyšela.
Ivana Švecová vystoupila z autobusu. Rozhlédla se nejistě kolem sebe.
A vtom uviděla dívku.
Stála kousek od cesty. Hubená, snědší, s dlouhým tmavým copem a šedýma očima. Přesně takovýma, jaké mívala Kateřina. Ivana zůstala stát, jako by jí někdo podlomil nohy. Srdce se jí rozbušilo tak prudce, až to zabolelo.
„Sofie Dlouhýová?“ zeptala se zastřeným hlasem.
Dívka přimhouřila oči a chvíli si ji nedůvěřivě prohlížela. Potom nesměle kývla.
„Vy jste babička Ivana?“
Ivana polkla a přitiskla si tašku k boku.
„Já, holčičko.“