Sofie se k ní najednou rozběhla. Vrhla se jí kolem krku tak prudce a opravdově, jak to umějí jen děti, sevřela ji oběma pažemi a nepouštěla. Ivana zůstala stát bez hnutí. Nevěděla, kam dát tašku, co udělat s rukama, jak se ubránit slzám, které se jí samy vyvalily z očí a stékaly po tvářích.
„Já věděla, že přijedete,“ šeptala Sofie s obličejem zabořeným do jejího ramene. „Říkala jsem to mamince, ale ona mi nevěřila. Já to ale věděla. Opravdu věděla.“
Dům Jana Švece byl prostorný, kamenný, s uzavřeným dvorem uvnitř. Přivítání nebylo vřelé, spíš opatrné, přesto slušné. Kateřinina tchyně, starší žena v tmavém šátku, se beze slova uklonila. Tchán, vysoký stařec se stříbřitým vousem a ostrým nosem, pronesl několik slov jazykem, kterému Ivana nerozuměla. Sofie se k babičce hned naklonila.
„Dědeček říká, že host v domě je požehnání od Alláha. Máte jít dál.“
Ivana si připadala neohrabaně a cize. Netušila, jak se má správně pozdravit, kam usednout, jestli si smí položit tašku vedle sebe, nebo ji má držet na klíně. Byla to žena ze zapadlé vesnice na druhém konci republiky, která se najednou ocitla v rodině s jinými zvyky, jinými pravidly a jiným způsobem života. Přesto se snažila nehrbit. Seděla zpříma a mlčela.
Jan dorazil až pozdě večer. Byl vysoký, široký v ramenou, ale ve tváři měl takovou únavu, jako by několik nocí nezavřel oči. Když uviděl Ivanu, zůstal stát mezi dveřmi. Oči měl zarudlé a pod nimi tmavé kruhy. Před dvanácti lety, když si odvážel Kateřinu z její rodné vsi, byl ještě skoro kluk. Teď před ní stál dospělý muž, poznamenaný starostmi, prací a strachem o nemocnou ženu.
„Přijela jste,“ řekl tiše. „Děkuju. Kateřina bude šťastná. Leží v okresní nemocnici. Zítra vás tam zavezu.“
Ivana sevřela prsty okraj šátku.
„Co jí je?“
Jan uhnul pohledem stranou.
„Srdce. Lékaři tvrdí, že musí na operaci. Je složitá a bude stát hodně peněz. Pracuju, co můžu, jenže…“ bezmocně rozhodil rukama. „Nestačí to. Děti, rodiče, domácnost. Je nás tu moc.“
Ivana nic neřekla. Pomalu rozvázala svůj uzel, vytáhla z něj šátek, do kterého pečlivě zavinula peníze za prodanou krávu a zbytek hospodářství, a položila ho doprostřed stolu.
„Tady to je. Všechno, co jsem měla. Vem si to. Zařiďte tu operaci.“
Jan hleděl nejdřív na balíček, potom na ni. Rty se mu zachvěly.
„To nemůžu,“ pronesl přidušeně. „Jsou to vaše peníze. Šetřila jste je celý život.“
„Nešetřila,“ odpověděla Ivana klidně. „Prodala jsem za ně krávu. Poslední, co mi zůstala. Ale kráva je pořád jen dobytek. Kateřina je moje dcera. A dcera má větší cenu než všechno ostatní.“
Jan sklonil hlavu. Ramena se mu začala třást. Plakal potichu, bez jediného vzlyku, tak, jak pláčou muži, když už nemají sílu se dál držet.
Ráno odjeli do nemocnice.
Okresní město leželo asi čtyřicet kilometrů daleko. Cesta se klikatila mezi poli a nízkými kopci, pak klesala do údolí. Nemocnice byla stará dvoupatrová budova s popraskanou omítkou a dlouhými chodbami, ve kterých byl cítit dezinfekční prostředek. Ve druhém patře, v pokoji u okna, ležela Kateřina Tkadlecová.
Ivana vstoupila dovnitř a zůstala stát na prahu.
Dcera byla jiná. Zhubla, tváře se jí propadly, tmavé vlasy měla rozházené po polštáři a její obličej byl bledý skoro jako prostěradlo. Jen oči zůstaly stejné. Šedé, matčiny, hluboké. Jakmile Kateřina uviděla Ivanu, okamžitě se jí zalily slzami.
„Mami…“ vydechla sotva slyšitelně. „Maminko…“
Ivana došla k lůžku. Pak klesla na kolena přímo na studenou nemocniční podlahu, vzala dceřinu ruku do obou dlaní a konečně vyslovila to, co měla říct už před dvanácti lety.
„Odpusť mi, holčičko moje. Odpusť staré hloupé ženské. Odpusť, že jsem nepřijela dřív. Že jsem mlčela. Že jsem neviděla svoje vnoučata. Odpusť mi všechno.“
Kateřina plakala. Ivana plakala také. Držely se v objetí, matka a dcera, které od sebe dělilo dvanáct let ticha, uraženosti a strachu, a najednou nevěděly, co říct dřív. Slova se jim pletla se slzami a každá věta jako by bolela i hojila zároveň.
„Mami, já za to taky můžu,“ šeptala Kateřina. „Měla jsem psát. Měla jsem udělat první krok. Jenže jsem se bála. Myslela jsem, že mi neodpovíš. Že jsi mě ze života úplně vymazala.“
„Ty bláhová,“ pohladila ji Ivana po vlasech. „Jak bych tě mohla vymazat? Jsi moje krev. Moje vlastní dítě. To se přece ze srdce vytrhnout nedá.“
Později se ve dveřích objevila Sofie a s ní i Daniel, malý chlapec s černýma očima.