Byl celý po otci. Obě děti se zastavily u lůžka a dívaly se na starou ženu směsí nesmělosti, zvědavosti a tiché prosby, jako by čekaly, zda je přijme. Ivana Švecová k nim vztáhla ruce a přivinula si je oba k sobě. V té chvíli ji zasáhlo poznání tak silné, až se jí sevřelo hrdlo: srdce, které v ní dvanáct let zůstávalo prázdné a zatvrdlé, se najednou naplnilo až po okraj.
Na zákrok došlo o měsíc později. Do té doby Ivana zůstávala v horské vesnici u Kateřiny. Pomáhala, kde bylo třeba, motala se kolem Sofie a Daniela, učila se rozumět jiným zvykům, jinému způsobu života i řeči, která jí zpočátku připadala cizí a těžká. Brzy však zjistila, že dům v horách se od toho jejího venkovského zase tolik neliší. I tady bylo teplo od kamen, vůně chleba, práce od rána do večera a starosti, které znají všechny matky a babičky. Jen za okny se zvedaly svahy a lidé mluvili jinak. Ale tomu nejdůležitějšímu, řeči srdce, nebylo třeba se učit.
Po operaci se Kateřina začala vracet k životu. Pomalu, s bolestí a únavou, ale přece. Ivana sedávala u její postele, po lžičkách jí podávala vývar a vyprávěla jí novinky z domova: jak se Radka Zelenýová zase pohádala se starostou, jak sousedům kráva přivedla na svět dvě telata najednou a jak jarní voda podemlela starý můstek za vsí. Kateřina poslouchala, občas se pousmála a den za dnem se jí do tváře vracela barva.
Jednoho dne, už ke konci léta, kdy se hory koupaly ve zlatavém světle a vzduch byl čistý a chladný jako voda ze studánky, se Kateřina na matku zadívala a tiše řekla:
„Mami, zůstaň tady. U nás. Máme dost místa. Děti si tě zamilovaly. Jan si tě váží. Prosím, zůstaň.“
Ivana dlouho neodpovídala. Dívala se z okna, jako by v dálce viděla svou vlastní vesnici. Nakonec pomalu zavrtěla hlavou.
„Ne, děvče moje. Kde jsem se narodila, tam taky jednou skončím. Dům nesmí zůstat bez dozoru. Musím se starat o tu tvoji břízu u plotu. Chodit na hřbitov za našimi. Ale jezdit za vámi budu, to ti slibuju. Každý rok. Jen žít musím u sebe. Tam, kde znám každou pěšinu, kde je moje studna, můj dvůr a můj vzduch. Nezlob se na mě.“
„Nezlobím,“ vydechla Kateřina. „Já ti rozumím.“
Chvíli seděly mlčky.
Pak se Kateřina znovu ozvala, tentokrát nejistěji:
„Mami… a na Jana se pořád hněváš?“
Ivana k ní obrátila oči.
„Za co bych se měla hněvat?“
„Že mě odvedl pryč. Že jsme se kvůli němu dvanáct let neviděly.“
Ivana si promnula ruce v klíně a chvíli přemýšlela.
„Ne, Kateřino. Na něj zlost nemám. Vidím, že tě má rád. Děti taky. Pracuje, snaží se, drží rodinu pohromadě. A že má jinou víru? To není důvod k nenávisti. Bůh je jen jeden, jen mu lidé říkají různými jmény.“ Krátce se pousmála, ale v očích měla smutek. „A navíc… nebyl to on, kdo tě ode mě odřízl. To jsem udělala já. Vím, že mě zval, abych přijela. Říkala jsi mi to. Jenže já nechtěla slyšet. Takže vina neleží na něm. Ta patří mně.“
Kateřina natáhla ruku a sevřela matčiny prsty.
„Přijela jsi, mami. To je teď nejdůležitější.“
Na podzim se Ivana vrátila domů.
Vesnice ji přivítala svým starým známým tichem. Chalupa stála na stejném místě, jen kopřivy narostly výš a plot se víc naklonil k zemi. Ivana obešla zahradu, zhluboka se nadechla vzduchu, který jí připadal jako vlastní krev, a posadila se na zápraží. Dívala se na zapadající slunce. Uvnitř domu byl cítit prach a opuštěnost, ale i tak to byla vůně domova. Jejího domova.
Potom zatopila v kamnech, uvařila čaj a otevřela prádelník. Vytáhla starou fotografii z Kateřinina maturitního večírku a postavila ji tam, kde na ni dobře viděla. Vedle ní položila novou: Sofie a Daniel stáli před horami, oba se smáli a mezi nimi byla ona sama, rozzářená, klidná a skoro omládlá.
Nakonec vzala ještě jeden snímek. Kateřina s Janem. Jen oni dva. Dlouho se na něj dívala a pak nahlas, jako by tím chtěla něco definitivně uzavřít, pronesla:
„Mám dobrou dceru. I dobrého zetě. A krásná vnoučata. Jen já byla hloupá. Dvanáct let jsem byla hloupá. Ale dost. Teď už dost.“
Hned druhý den zašla na poštu. Poslala do horské vesnice krátký dopis, obyčejný, ale plný tepla. A poprvé po dvanácti letech se podepsala slovy: „Tvoje máma.“
O rok později, na jaře, se před jejím domem zastavilo auto. Přijeli všichni: Kateřina Tkadlecová, Jan Švec, Sofie Dlouhýová i Daniel Bednář. Sousedé vyšli před vrata, aby se podívali, kdo to dorazil. Ivana stála na zápraží, sledovala, jak vystupují, a usmívala se. A bříza u plotu, kterou Kateřina zasadila ještě v páté třídě, se v jarním větru tiše pohupovala, jako by je také vítala.