„Promiňte, kdo vám vůbec dal klíče? A z jakého důvodu se v mém bytě chováte, jako by vám patřil?“ zeptala se majitelka.
Cizí žena ve žluté zástěře několikrát překvapeně zamrkala. Nejdřív se ohlédla přes rameno do bytu a teprve potom znovu upřela oči na Petru Malířovou.
„Asi jste si spletla patro,“ pronesla opatrně a pokusila se o zdvořilý úsměv. „Tady bydlíme my.“
Petra neřekla nic. Pohledem sklouzla k zástěře. Na malé kapsičce na prsou se tmavě rýsovala skvrnka od višňové šťávy. Tu zástěru dostala od kamarádky k posledním narozeninám. Když odjížděla na dovolenou, visela na vnitřním háčku kuchyňské skříňky.
A teď v ní stála úplně cizí žena.
Z kuchyně za jejími zády se linula vůně smažené cibule. Někde v obýváku běžela televize a mužský hlas otráveně zavolal:
„Terezo, kdo je to zase?“
Žena pootočila hlavu.
„Asi nějaká sousedka.“
Petra vytáhla mobil a zapnula nahrávání.
„Nejsem sousedka. Jsem vlastnice tohoto bytu. Ukažte mi doklady, na jejichž základě se tady zdržujete.“
Úsměv cizince okamžitě zmizel z tváře. Automaticky sevřela kliku a chtěla dveře přivřít, jenže Petra už stačila vsunout špičku boty mezi dveře a práh.
„Dveře nezavírejte,“ řekla klidně, ale pevně. „A nesahejte na mě. Celý rozhovor se nahrává.“
Z obývacího pokoje vyšel podsaditý muž kolem padesátky, v kraťasech a vytahaném tílku. V ruce držel ovladač od televize. Petra okamžitě poznala ovladač i tílko, na kterém zůstala mastná stopa po prstu. Toho muže však viděla poprvé v životě.
Zastavil se uprostřed chodby, pohlédl na Petřin kufr a potom na telefon v její ruce.
„Jak jako vlastnice?“ zeptal se. „Ten byt jsme si pronajali.“
„Od koho?“
„Od majitele.“
„Řekněte jeho jméno.“
Muž se podíval na ženu, jako by čekal, že odpoví za něj.
„Stanislav Navrátil,“ ozvala se ona. „Standa. Bydlí pod vámi. Říkal, že byt patří jeho neteři, že odjela na delší dobu pryč a dovolila mu ho pronajímat.“
Petra pomalu přikývla.
V tu chvíli do sebe začaly zapadat jednotlivé dílky.
Soused z patra pod ní, Stanislav Navrátil, skutečně měl náhradní klíče. Petra mu je dala sama před dvěma lety, když se v domě měnily stoupačky. Často zůstávala dlouho v práci a bála se, že kdyby se něco stalo s vodou, instalatéři se bez ní do bytu nedostanou. Stanislav působil spolehlivě. Byl v důchodu, dřív pracoval jako technik, v tomhle vchodě bydlel přes třicet let, znal všechny řemeslníky i předsedu společenství.
Klíče měl uložené v zalepené obálce a směl je použít výhradně v nouzi.
Petra si už několikrát řekla, že si je vezme zpátky, jenže pokaždé to odložila. Když odjížděla na kratší cesty, zaléval jí květiny, přebíral balíčky a jednou opravdu zavolal opraváře, když v koupelně začala prosakovat stoupačka. Až do dnešního dne neměla jediný důvod o něm pochybovat.
„Jak dlouho už tady bydlíte?“ zeptala se.
Muž si odfrkl, jako by mu otázka připadala směšná.
„Teď běží třetí týden.“
„Přesné datum nastěhování?“
„Pátého června,“ odpověděla žena. „Proč?“
Petra se vrátila šestnáctého června. Dovolená ve Splitu měla trvat ještě dalších devět dní, jenže třetí den zjistila, že jí hotel strhává z karty platby dvakrát. Recepční sliboval, že se to vyřeší, pak ji žádal, ať počká do pondělí. Petra čekat nehodlala. Sporné transakce vyřešila přes banku, přebookovala si zpáteční cestu a rozhodla se, že zbytek volna stráví doma.
O tom, že se vrací dřív, nikomu neřekla.
Ranní vlak přijel skoro prázdný. Domů se dostala taxíkem, cestou si koupila vychlazenou vodu a už si v duchu představovala, jak si dá sprchu, vybalí kufr a až do večera nebude odpovídat na žádné pracovní zprávy.
Jenže klíč zajel do zámku sotva do poloviny.
Nejdřív si Petra myslela, že se mechanismus zasekl. Zkusila druhý klíč a potom opatrně pootočila prvním na opačnou stranu. Za dveřmi se ozval smích, šum tekoucí vody a bouchnutí dvířek od skříňky.
Tehdy stiskla zvonek.
A teď stála na prahu vlastního bytu a dívala se na lidi, kteří tu bez nejmenších rozpaků žili téměř tři týdny, jako by na tom nebylo nic podivného.
„Ukažte mi nájemní smlouvu,“ požádala je.
Muž položil ovladač na botník.
„A vy nám nejdřív ukažte doklady k bytu.“
Ta námitka dávala smysl. Petra si to uvědomovala. Nestáli před ní nějací náhodní tuláci, kteří se sem vyšplhali přes balkon. Ti dva byli zjevně přesvědčení, že za bydlení zaplatili a mají právo být uvnitř.
Otevřela kabelku, vytáhla občanský průkaz a v telefonu našla fotografii výpisu z katastru nemovitostí. Originály měla uložené v bankovní schránce, ale k prokázání totožnosti i vlastnictví tyto údaje stačily.
„Teď vy,“ řekla.
Žena odešla do obýváku a po chvíli se vrátila s průhlednými deskami. Zatímco v nich hledala správný list papíru, Petra vešla do předsíně a postavila kufr ke zdi. Nikdo se jí v tom nepokusil zabránit.
Byt se změnil víc, než čekala.
Na botníku stály pánské sandály, dětské tenisky a několik párů dámských bot. Na háčku visela lehká bunda, která jí nepatřila. Vedle zrcadla ležel hřeben, balíček vlhčených ubrousků a svazek klíčů s červenou klíčenkou.
„Bydlí tu s vámi i dítě?“ zeptala se Petra.
„Vnučka,“ odpověděla žena. „Teď je na táboře. Vrátí se za týden.“
Petra si ji pozorněji prohlédla.
„Představte se.“
„Tereza Kovářová. A tohle je můj manžel, Michal Švec.“
„Příjmení?“
Michal přimhouřil oči.
„Nejsme u výslechu.“
„Zatím ne.“
Muž sevřel rty, ale nakonec příjmení řekl. Tereza podala Petře smlouvu.
Dokument byl sepsaný jednoduše, skoro amatérsky, ale ne úplně hloupě. Stálo v něm, že Stanislav Navrátil přenechává manželům Novákovým byt k dočasnému užívání na dobu tří měsíců. Adresa seděla. Údaje z dokladů nájemníků byly dopsané rukou. Dole se nacházely podpisy obou stran a poznámka o převzetí peněz.
Chyběla však ta nejpodstatnější věc: jakýkoli doklad, který by potvrzoval, že Stanislav Navrátil smí s bytem nakládat.
„Viděli jste výpis z katastru?“ zeptala se Petra.
„Ukázal nám kopii,“ odpověděla Tereza.
„Kopii čeho přesně?“
„Nějakého papíru. Byla tam adresa a příjmení.“
„Čí příjmení?“
Tereza se podívala na manžela.
„Myslím, že vaše.“
„A nepřipadalo vám divné, že smlouvu podepisuje někdo úplně jiný?“
Michal si podrážděně přejel rukou po bradě.