„Tvrdil nám, že jste jeho neteř a že jste mu dala plnou moc.“
„Tu plnou moc jste viděli?“
„Říkal, že ji donese.“
„A za tři týdny ji nepřinesl?“
„Nejsme právníci,“ odsekl Michal Švec. „Působil normálně. Soused, slušnej chlap. Klíče měl, byt nám ukázal, na platbách za energie jsme se domluvili zvlášť. Proč bychom měli hned něco podezírat?“
Petra Malířová se nepustila do hádky. Jejich lehkovážnost byla zřejmá, ale v tu chvíli nemělo smysl házet veškerou vinu jen na ně. Podstatný byl Stanislav Navrátil. On převzal peníze, on jim předal klíče a on si vymyslel historku o neteři.
„Kolik jste mu dali?“
Tereza Kovářová řekla částku za tři měsíce dopředu a k tomu zvlášť kauci. Petra si v duchu rychle spočítala celkovou sumu. Navrátil získal dost na to, aby si mohl myslet, že do konce její dovolené se noví nájemníci zabydlí a potom už ji nějak přesvědčí, že vyhazovat je by bylo nepříjemné, protože lidé zaplatili a peníze jsou pryč.
Možná počítal s tím, že se to urovná domluvou. Možná měl v plánu hrát překvapeného a tvářit se, že šlo o nedorozumění. Anebo spoléhal na to, že se Petra vrátí přesně v původně oznámený den a první hodiny bude natolik zaskočená, že nebude schopná jednat rázně.
V tom se ovšem spletl.
„Potřebuji projít byt a zkontrolovat svoje věci,“ oznámila klidně. „Nebudete mi v tom bránit. Dokud se celá věc nevyjasní, nic odsud neodnášejte, kromě vlastních osobních věcí.“
„My se nikam nechystáme,“ prohlásil Michal. „Zaplatili jsme.“
„Mně ne.“
„To už si musíte vyřídit s panem Navrátilem.“
Petra se na něj podívala bez jediné známky podráždění.
„Ne. To vy si to budete muset vyřídit s člověkem, který vám pronajal cizí byt. Moje kroky se budou týkat vyklizení bytu a ochrany mého majetku.“
Vešla do obývacího pokoje. Michal ji následoval.
Na jejím křesle ležela složená deka, kterou nikdy předtím neviděla. Na konferenčním stolku stály hrnky, otevřený balíček sušenek a popelník. Petra nikomu nedovolovala kouřit v bytě. Vedle popelníku zůstal na dřevěné desce kulatý otisk.
Všechno si natočila na telefon.
„Vy si nás natáčíte?“ ozvala se dotčeně Tereza.
„Dokumentuji stav svého bytu.“
„Vždyť je tu uklizeno!“
„To posoudím, až si všechno prohlédnu.“
Na polici stál rámeček s fotografií Švecových. Svoji fotku s babičkou Petra našla zasunutou za knihami, otočenou tváří ke stěně. V ložnici obsadily cizí věci polovinu skříně. Její šaty, saka a kostýmy byly namačkané v jednom rohu, několik kusů oblečení bylo pomačkaných. Ve spodní zásuvce, kde mívala ručníky, leželo pánské prádlo.
Petra otevřela komodu a ztuhla.
V malé dřevěné krabičce schovávala babiččiny náušnice, starý stříbrný prsten a několik památečních odznaků. Krabička byla na svém místě, jen víčko zůstalo pootevřené.
„Kdo se hrabal v téhle zásuvce?“ zeptala se.
Tereza popošla blíž.
„Ukládala jsem si tam věci.“
„A do krabičky jste se dívala taky?“
„Jen jsem ji otevřela a zase zavřela. Stejně tam nebylo nic cenného.“
Petra se k ní otočila.
„To jste vyhodnotila sama?“
Tereza o půl kroku ustoupila.
„Já jsem nic nevzala.“
Petra víčko zvedla. Náušnice, prsten i odznaky byly uvnitř. Přepočítala jednotlivé předměty a znovu všechno natočila.
V koupelně stála na poličce cizí kosmetika. V koši ležely její ručníky, které nájemníci zjevně používali jako vlastní. Na dveřích visel jeden z jejích županů.
„Zástěru a župan jste si také půjčili jen proto, že byly v bytě?“ zeptala se Petra.
Tereza zrudla.
„Proč se pořád chytáte věcí? Všechno vyperu.“
„To nedělejte. Stačí, když už na nic dalšího nesáhnete.“
V kuchyni to bylo ještě horší. Lednice byla plná potravin Švecových. Petra otevřela mrazák a zjistila, že zmizely nádoby s lesním ovocem, které si sama nasbírala na chatě u kamarádky. Uvolněné přihrádky byly napěchované masem a polotovary.
„Kde jsou moje potraviny?“
„Jaké přesně?“ zeptal se Michal.
„Čtyři krabičky s ovocem, dva sáčky bylinek a ryba.“
Tereza pokrčila rameny.
„Něco jsme vyhodili. Pan Navrátil říkal, že všechno staré můžeme dát pryč.“
Petra vytáhla telefon a vytočila číslo souseda. Vyzvánělo to dlouho. Stanislav Navrátil hovor nepřijal.
Zkusila to podruhé. Potom potřetí.
Bez odpovědi.
„Asi je na chatě,“ prohodila Tereza.
„Před deseti minutami ho slyšela sousedka ze šestého patra na chodbě,“ řekla Petra nazdařbůh.
Účinek se dostavil okamžitě. Michal pohlédl na manželku. Tereza sklopila oči.
Takže věděli, že Navrátil je doma.
Petra došla ke vstupním dveřím, vyhlédla na podestu a stiskla tlačítko výtahu. Dolů za sousedem ale nešla. Nechat byt napospas dvěma cizím lidem by bylo nerozumné.
Vytočila policii a stručně vysvětlila situaci: vrátila se do vlastního bytu a našla v něm cizí osoby, které tvrdí, že si byt pronajaly od souseda, jenž nemá žádné oprávnění s bytem nakládat. Dodala, že zatím nedošlo k fyzickému konfliktu ani výhrůžkám, ale lidé odmítají odejít.
Michal počkal, až hovor ukončí.
„Proč hned policie?“ zeptal se. „Vždyť se to dá vyřešit normálně.“
„Normálně jste to měli řešit předtím, než jste předali peníze.“
„My jsme taky poškození.“
„Možná. Ale to vám nedává právo zůstat v mém bytě.“
„Dneska nemáme kam jít.“
„Objednejte si hotel.“
„To se lehko řekne.“
Petra otevřela bankovní aplikaci, vyhledala nejbližší ubytování a otočila displej k Michalovi.
„Do tří kilometrů odsud jsou volné pokoje. Klidně vám pošlu odkazy. Platit je ovšem nebudu.“
Tereza si otřela ruce do zástěry, všimla si Petřina pohledu a rychle ji sundala.
„Vy nás chcete vyhodit na ulici, i když jsme zaplatili?“
„Dávám vám možnost situaci dál nezhoršovat. Sbalte si osobní věci. Až přijede policie, ukážete smlouvu, potvrzení o platbě i zprávy se Stanislavem Navrátilem.“
„A co když neodejdeme?“ zeptal se Michal.
Petra se posadila na židli a položila před sebe telefon displejem vzhůru.
„Pak přijdete o víc času a nervů. V tomhle bytě ale nezůstanete tak jako tak.“
Mluvila tiše, bez zvýšeného hlasu. Michal si ji upřeně prohlížel, jako by v její tváři hledal slabé místo. Když žádné nenašel, odvrátil se.
Jako první zamířila do ložnice Tereza.
„Michale, pojďme se sbalit. S tím starým pánem si to vyřídíme potom.“
„A kam podle tebe pojedeme?“
„Nevím. Ale tady už to dobré nebude.“
Petra v jejích slovech zaslechla zbytek zdravého úsudku a rozhodla se jim nepřekážet. Zatímco manželé začali skládat oblečení do tašek, prošla ještě jednou místnosti a do telefonu si sepsala seznam škod, přemístěných věcí a chybějících potravin.