Potom zavolala kamarádce, která bydlela jen o dva vchody dál.
„Lucie, mohla bys ke mně hned přijít? Prosím tě, sama. V bytě mám cizí lidi a policie už je na cestě.“
„Jaké cizí lidi?“
„Vysvětlím ti to tady. A jestli můžeš, vezmi nabíječku na telefon.“
Lucie Moravecová dorazila za sedm minut. Vešla dovnitř, rozhlédla se po kufrech, po neznámém páru a nezvykle rychle pochopila, že teď není čas na vyptávání.
„Co mám dělat?“
„Natoč místnosti jako celek. A dívej se, aby do tašek neskončilo něco mého.“
Michal se zamračil.
„Takže z nás děláte zloděje?“
„Ne,“ odpověděla Petra klidně. „Zatím jen kontroluju svůj majetek.“
„To je teda přístup,“ zamumlal.
„Tři týdny jste bydleli v cizím bytě. O tom, co je normální, bych radši nezačínala.“
Tentokrát už Michal nic neřekl.
Policista z místního oddělení přijel společně s hlídkou. Petra předložila občanský průkaz, výpis k vlastnictví bytu, nahrávku z telefonu i smlouvu Novákových. Policisté zapsali totožnost všech přítomných a nechali každou stranu popsat, co se stalo.
„Kde je pan Stanislav Navrátil?“ zeptal se jeden z nich.
„O patro níž,“ řekla Petra. „Telefon nebere.“
Jeden z policistů sešel k sousedovi. Po několika minutách se vrátil sám.
„Neotevírá. Uvnitř se svítí.“
Tereza vytáhla mobil.
„Mám tady zprávy. Tady nám posílal fotky bytu. Tady psal, kdy se máme nastěhovat. A tady je číslo účtu jeho syna, kam jsme posílali peníze.“
Policista si konverzaci pečlivě prošel.
„Všechno si uchovejte. Nic nemažte.“
„A kde máme teď spát?“ zeptal se Michal.
„To si musíte vyřešit s člověkem, kterému jste zaplatili,“ odpověděl policista. „Majitelka žádá, abyste byt opustili. Žádný doklad, který by vás opravňoval tady zůstat, nemáte.“
„Ale smlouvu máme!“
„Smlouvu podepsal někdo, kdo není vlastníkem a nemá od vlastníka žádné zmocnění.“
Michal se ještě chvíli snažil odporovat, jenže velmi brzy mu došlo, že hádka jeho situaci nezmění. Zaklapl kufr a odnesl ho na chodbu před byt. Tereza balila pomaleji. Procházela skříně, kontrolovala poličky a několikrát se vrátila do kuchyně.
Petra ji nepopoháněla. Lucie dál natáčela a policisté zůstávali stát v předsíni.
Než odešli, položila Tereza na komodu svazek klíčů s červeným přívěskem.
„Strýc Standa nám dal dvě sady,“ řekla tiše. „Druhou má manžel.“
Michal sáhl do kapsy a položil vedle nich další klíče.
Petra je přepočítala, vyfotila a vložila do sáčku.
„Tvrdil nám, že o všem víte,“ dodala Tereza. „Říkal, že se pronájmem sama zabývat nechcete a že jste to nechala celé na něm.“
„Lhal.“
„Už jsme to pochopili.“
Z jejího hlasu zmizela ta předchozí jistota člověka, který se cítí jako doma. Zůstala jen únava a stud, který se snažila zakrýt tím, že si pořád upravovala popruh tašky na rameni.
„Zástěru jsem nechala v kuchyni,“ poznamenala. „Župan je v koupelně.“
„Dobře.“
Michal zvedl poslední kufr.
„Jestli něco chybí, my jsme to nebyli.“
„Ukáže se při kontrole.“
Chtěl jí ještě něco odseknout, ale Tereza ho chytila za loket. Novákovi odešli. Policisté si poté znovu ověřili základní okolnosti, doplnili údaje a vysvětlili, jak má Petra postupovat kvůli jednání souseda. Podepsala potřebné dokumenty a nepouštěla se do zbytečných debat.
Když se dveře konečně zavřely, Lucie se opřela o komodu a hlasitě vydechla.
„Já bych asi začala hned křičet.“
„A přišla bys o polovinu důkazů,“ řekla Petra.
„Ty ses vůbec nebála?“
Petra se zadívala na pomačkaný běhoun v chodbě.
„Ve chvíli, kdy se klíč neotočil. Pak už na strach nebyl čas.“
Nesedla si a nezačala rozebírat, co se právě odehrálo. Nejdřív prohlédla dveře. Stanislav Navrátil nevyměnil celý zámek. Vyměnil pouze cylindrickou vložku a nové klíče předal nájemníkům. Původní vložka ležela v krabici na horní polici ve spíži. Ani se nenamáhal ji vyhodit. Nejspíš počítal s tím, že ji před Petřiným návratem zase vrátí na místo.
Jeho plán byl jednoduchý, ale ne úplně hloupý. Novákovi se nastěhovali začátkem měsíce. Petra se měla vrátit až na jeho konci. Den před jejím příjezdem mohl soused převzít klíče, namontovat starou vložku, odnést věci zadním vchodem ze dvora a tvářit se, že se nikdy nic nestalo.
Za tři týdny pronájmu by tak získal peníze téměř bez rizika.
Téměř.
„Lucie, zůstaneš tu ještě hodinu?“
„Jasně.“
Petra zajela do nejbližšího železářství. Koupila novou kvalitní cylindrickou vložku správné velikosti, sadu upevňovacích šroubů a navíc bezpečnostní kryt. Prodavač jí nabídl, že může zavolat zámečníka, ale Petra odmítla. Tenhle typ zámku už jednou měnila a věděla, že jí to nezabere víc než dvacet minut.
Po návratu starou vložku vyndala, porovnala rozměry a zasadila novou. Několikrát vyzkoušela klíč z obou stran. Dveře se odemykaly hladce.
„To je všechno?“ podivila se Lucie.
„To je všechno.“
„Myslela jsem, že se musí rozebrat celý zámek.“
„Stanislav s tím zřejmě počítal taky. Že zpanikařím a nebudu nic kontrolovat.“
Jakmile měla dveře zabezpečené, pustila se Petra do bytu.
Společně s Lucií sepsaly podrobný soupis. Chyběly potraviny, dvě sady povlečení a malá cestovní žehlička. Na stole zůstal otisk od rozpálené pánve. V koupelně byla prasklá skleněná polička. Křeslo někdo ušpinil a jedna dvířka skříně se zavírala nakřivo.
Nebyla to žádná katastrofa. Přesto Petra každé poškození vyfotila zblízka.
Večer se Stanislav Navrátil konečně ozval sám.
„Petruško, ty už jsi zpátky?“ spustil tak čile, jako by se nic nestalo. „Viděl jsem, že u tebe byla policie. Co se stalo?“
Petra zapnula hlasitý odposlech a posunkem požádala Lucii, aby byla potichu.
„Vy to nevíte?“
„Odkud bych to měl vědět? Celý den mi nebylo dobře, ležel jsem.“
„Tak přijďte nahoru. Promluvíme si před svědkem.“
Na druhém konci nastalo ticho.
„Teď nemůžu. Tlak.“
„Před pěti minutami jste byl na balkoně.“
Znovu se odmlčel.
„A kdo byli ti lidé u tebe?“
„Ti, kterým jste pronajal můj byt.“
Stanislav těžce vydechl.
„Petro, nedělejme z toho hned velká slova. Jsou to slušní lidé. Na čas neměli kam jít. Říkal jsem si, že tobě je to stejně jedno, když máš byt prázdný.“
„Vzal jste si od nich peníze.“
„Sami nabídli, že mi nahradí náklady.“
„Na tři měsíce dopředu a ještě kauci?“
Tentokrát soused mlčel výrazně déle.
„Oni to celé špatně pochopili.“
„Mám všechno doložené.“