— Kdo mi zase snědl oběd?
Tu větu jsem odeslala do pracovního chatu našeho oddělení a mobil odsunula na roh stolu. Prsty se mi nepatrně třásly, napůl hlady, napůl vzteky. Hodiny ukazovaly půl druhé. Pauza na oběd už se chýlila ke konci a já pořád stála před otevřenou kancelářskou lednicí a zírala na prázdné místo v polici. Moje zelená skleněná krabička byla pryč. Znovu. Už potřetí během jediného měsíce.
Telefon krátce zabzučel.
„Lucie, nejsi si jistá, že jsi ji nenechala doma?“ napsala Jitka Blažeková z účtárny.
„Ráno jsem viděla, jak ji tam dávala,“ ozvala se hned Marie Švecová, naše sekretářka.
„Prosím, kolegové, chovejme se k sobě ohleduplně. Pokud si někdo spletl poličku, ať jídlo vrátí,“ připojil se do debaty i náš personalista.
Zavřela jsem lednici, přešla ke stojanu s vodou a natočila si do kelímku horkou. Žaludek se ozval tupým, táhlým sevřením. Mám autoimunitní onemocnění střev a zrovna jsem procházela zhoršením. Nemůžu si jen tak dojít do jídelny, zakousnout sušenku nebo si s ostatními objednat pizzu. Lékař mi nařídil velmi přísný režim: čisté dušené maso bez konzervantů, jen určité druhy zeleniny, bezlaktózovou smetanu. Každý takový oběd mě vyšel zhruba na sto dvacet pět korun, protože maso jsem brala od farmářů, a to ještě nepočítám čas strávený vařením. Nejdůležitější ale bylo něco jiného: když jsem vynechala jídlo, večer jsem pak ležela na gauči schoulená bolestí do klubíčka.
Doma jsem ten večer beze slova krájela cukety. Manžel seděl u stolu a prstem přejížděl po zprávách v telefonu.
„Tak ti ho snědli, no,“ pronesl, aniž zvedl oči od displeje. „Kvůli kousku masa nemusíš dělat tragédii. Mohla sis v bufetu koupit kefír a rohlík.“
Opatrně jsem položila nůž na prkénko.
„Jiří, já kefír s rohlíkem jíst nesmím. Pak mám takové bolesti, že sotva dýchám. To přece víš. A nejde jen o nějaký kus masa. Farmářskou krůtu objednávám dopředu, stojí to peníze a je to moje jídlo.“
„Tak si na tu krabičku nalep cedulku,“ pokrčil rameny. „Proboha, to je jak ve školce. V kanceláři sedí dospělí lidé a ty si ničíš nervy kvůli karbanátkům. Můžeš si za to sama, měla sis to schovat víc dozadu.“
Zvedl se a odešel do pokoje. V kuchyni jsem zůstala sama. Uvnitř se mi pomalu převalovala těžká, lepkavá křivda. Vždycky je to stejné: když někdo překročí tvoje hranice, i ti nejbližší místo podpory často řeknou, že sis za to mohla sama. Dala jsi to na špatné místo. Řekla jsi to špatně. Reaguješ přehnaně.
Přešla jsem ke skříňce s kořením. Na horní polici ležela krabice s cukrářskými pomůckami. Dcera svého času pekla dorty na zakázku, než se odstěhovala do jiného města, a část vybavení nechala u nás. Mezi zdobicími špičkami, sáčky na krém a formičkami stála malá lahvička. Gelové potravinářské barvivo. Odstín: „hluboká modř“. Na štítku bylo napsáno: „Vysoce koncentrované. Zdravotně nezávadné. Z pokožky se smývá za 2–3 dny.“
Vzala jsem lahvičku do ruky.