Odšroubovala jsem uzávěr. Uvnitř se leskla hustá hmota, tak tmavá, že na první pohled působila skoro černě. Bez vůně. Bez chuti.
Druhý den jsem se pustila do svých oblíbených krůtích karbanátků připravovaných v páře. K nim jsem udělala jemnou smetanovou omáčku s provensálským kořením. Když maso trochu zchladlo, natáhla jsem do stříkačky modré gelové barvivo. Opatrně, abych nenarušila tvar, jsem vpíchla jehlu hluboko doprostřed jednoho karbanátku a po malých dávkách do něj vytlačila obsah. Pak jsem ho uložila na kraj krabičky, abych se k němu omylem nedostala sama.
Na pohled vypadalo jídlo výborně. Přesně tak, jak mělo. Doufala jsem, že člověk, který si tolik oblíbil moje obědy, tentokrát návnadu nepřehlédne. Všechno jsem přelila bílou omáčkou, nádobu pevně zaklapla víčkem a schovala ji do tašky.
Ráno v kanceláři jsem krabičku položila do firemní lednice schválně tak, aby ji nikdo nemohl minout. Doprostřed prostřední police. Bíle zalité karbanátky působily lákavě a nevinně.
Den se vlekl neobvykle pomalu. Na dvanáctou byla naplánovaná velká porada marketingového oddělení. Vedl ji obchodní ředitel Vítězslav Horák. Muž s platem kolem sto dvaceti pěti tisíc korun měsíčně, který jezdil v novém terénním autě a při každé vhodné příležitosti přednášel o firemních hodnotách. Rád mluvil o tom, že jsme jeden tým, téměř rodina, a že poctivost je v podnikání naprostý základ.
V půl dvanácté jsem zašla do kuchyňky. Skleněná dóza z lednice zmizela.
Vrátila jsem se ke stolu, otevřela notebook a čekala. Srdce mi nebouchalo zběsile, ruce se mi netřásly. Nebyl ve mně strach ani nejistota. Jen chladný, klidný pocit, že tentokrát stojím na pevné zemi.
Pět minut před polednem jsme se začali scházet v zasedací místnosti. Jitka Blažeková si přinesla poznámkový blok, Marie Švecová rozestavovala po stole sklenice s vodou. Vítězslav Horák dorazil přesně ve dvanáct. Měl skvělou náladu, drahý světlý oblek a pod paží složku s dokumenty.
„Tak, kolegové, můžeme začít,“ pronesl a usadil se do čela stolu. „Za poslední čtvrtletí vidíme menší propad v počtu leadů. Chtěl bych, aby každý z vás…“
Rozhlédl se po místnosti a roztáhl ústa do svého typického sebevědomého úsměvu.
V tu chvíli jako by zasedačka ztuhla.
Jitka tiše vydechla a přitiskla si dlaň k ústům. Marie zůstala na šéfa zírat bez jediného mrknutí.
Zuby Vítězslava Horáka byly modré. Ne jen lehce zabarvené. Zářily sytou, téměř neonovou modří. I okraje rtů získaly jasný, mrtvolně inkoustový odstín. Vypadal, jako by právě vypil náplň z tiskárny.
„Co se děje?“ zamračil se, když si všiml našich obličejů. „Lucie Tkadlecová, proč se tváříte takhle? Nemáte připravený report?“
Dívala jsem se mu přímo do očí.
„Report připravený mám, pane Horáku. Zato můj oběd, jak se zdá, zase někdo snědl. A tentokrát jste to byl vy.“
Zamrkal. Modré rty se mu nepatrně zachvěly.
„Jak s tím souvisí váš oběd? Bavíme se o výsledcích za kvartál.“
„Souvisí s tím úplně jednoduše,“ odpověděla jsem klidně. „Do mého oběda, který dnes znovu zmizel z lednice, bylo přidané silné potravinářské barvivo.“