V zasedací místnosti se rozhostilo takové ticho, že najednou bylo slyšet i monotónní hučení klimatizace. Vítězslav Horák ztuhl jako přibitý. Pomalu, skoro nevěřícně, zvedl ruku k obličeji. Přejel si prsty po rtech, pak se zadíval na bříška prstů. Zůstala na nich jasně modrá stopa.
Tvář mu naskočila rudými skvrnami, které s modrými ústy působily až groteskně.
„Co… co si to vůbec dovolujete?“ vyjekl a hlas se mu zlomil. „Vy trávíte zaměstnance? Víte, že tohle je na trestní oznámení?“
„Je to gelové potravinářské barvivo povolené pro použití v potravinách,“ pronesla jsem klidně. Sáhla jsem do kapsy, vytáhla malou lahvičku a položila ji doprostřed stolu. „Zdraví neškodné. Běžně se používá třeba do dortů pro děti. Mám účtenku z obchodu i složení a certifikaci staženou ze stránek výrobce. Prostě mám ráda modrou omáčku. Bylo to moje jídlo v mém boxu. Nikoho jsem nenutila, aby ho jedl.“
Vítězslav Horák prudce vyskočil ze židle.
„Tohle je provokace!“ zařval tak, až mu od úst odlétly sliny. „Máte padáka! Obě! Všichni máte padáka!“
Vyrazil ze zasedačky a práskl za sebou skleněnými dveřmi tak silně, že se rozechvěly a tenkým zvukem zakvílely.
Zbytek pracovního dne se kancelář změnila v úl plný napětí. Doopravdy nepracoval skoro nikdo. Ve firemních chatech, samozřejmě v těch bez vedení, to vřelo. Lidé mi psali soukromě. Někteří se dusili smíchy, jiní mě varovali, ať raději rychle podám výpověď sama, než mě vyhodí pro hrubé porušení kázně.
Já seděla u svého stolu a dál poctivě doplňovala tabulky. Nebylo mi dobře. Kvůli vynechanému obědu mě znovu bolel žaludek a prsty jsem měla ledové. Jenže odejít jsem nehodlala. Nic nezákonného jsem neudělala.
K večeru si mě zavolali do kanceláře generálního ředitele. Vítězslav Horák už tam seděl. Byl vmáčknutý v rohu pohovky, rty pevně sevřené. Zjevně se je pokoušel vydrhnout, jenže modrá barva se mu tím rozmazala po bradě, takže připomínal smutného klauna po nepovedeném vystoupení.
Generální ředitel Miroslav Moravec, přísný muž, který rozhodně nepatřil k lidem dojímavým nad cizími slzami, na mě pohlédl přes obroučky brýlí.
„Lucie Tkadlecová. Posaďte se.“
Usedla jsem na židli naproti jeho stolu.
„Pan Horák tvrdí, že jste do společného jídla nastražila jed.“
„To není pravda, pane Moravče,“ odpověděla jsem jasně a klidně. „Zaprvé nešlo o žádné společné jídlo. Byl to můj soukromý zelený box, který jsem si přinesla z domova. Zadruhé to nebyl jed. Tady je lahvička a tady vytištěné složení. Jde o cukrářské barvivo. Přidala jsem si ho do svého jídla, protože jsem na to měla chuť. A pan Horák mi to jídlo ukradl. Už počtvrté za měsíc. Vzhledem k ceně farmářských potravin, které potřebuji ze zdravotních důvodů, škoda přesáhla pět set korun.“
Miroslav Moravec pomalu přesunul pohled na Vítězslava.
„Vítězslave. Proč jsi kradl podřízené řízky? Máš takový plat, že by sis mohl najmout osobního kuchaře.“
Vítězslav Horák se na pohovce neklidně zavrtěl.
„Pane Moravče, vy tomu nerozumíte! Já… já jsem prováděl kontrolu!“