Chtěl jsem zjistit, jak tým reaguje pod tlakem. Bral jsem to jako teambuildingový pokus. Ty peníze jsem měl v úmyslu samozřejmě nahradit!“
Miroslav Moravec si zhluboka povzdechl a promnul si kořen nosu, jako by ho z té výmluvy rozbolela hlava.
„Takže pokus,“ pronesl pomalu. „Vítězslave, jsi dospělý chlap. A chováš se jako někdo, kdo krade spolubydlícím jídlo na koleji. Bereš oběd vlastní podřízené.“
„Já jsem to vzal omylem! Popletl jsem si to se svým!“ začal se obchodní ředitel zamotávat do vlastních slov. Přitom zoufale máchal rukama, které měl stále namodralé — očividně si v umývárně drhnul pusu marně.
Miroslav Moravec přimhouřil oči.
„Tvoje žena ti balí do krabiček farmářskou krůtu? Vážně?“ zeptal se suše. „Vždyť si z domova nenosíš vůbec nic. Obědváš po restauracích.“
V kanceláři se rozhostilo ticho. Vítězslav Horák sklopil zrak k podlaze a najednou vypadal mnohem menší než před chvílí.
„Paní Tkadlecová,“ obrátil se generální ředitel ke mně, „jménem firmy se vám za celou tuhle situaci omlouvám. Můžete se vrátit ke své práci. O žádné výpovědi nemůže být řeč.“
Jen jsem přikývla, zvedla se z křesla a zamířila ke dveřím.
„Ty, Vítězslave, zůstaneš,“ zaslechla jsem za sebou Moravcův ledový hlas.
Následující den si Vítězslav Horák vzal nemocenskou. Do kanceláře nepřišel ani po týdnu, ani po dvou. Mezi lidmi se brzy začalo šeptat, že Miroslav Moravec takovou ostudu ve vedení neskousl a že Horákovi bylo nabídnuto, aby odešel potichu. Později mi to Marie Švecová z recepce potvrdila: podepsal dohodu o ukončení pracovního poměru.
Ten večer, kdy se všechno definitivně uzavřelo, jsem přišla domů. Jiří seděl v obýváku u televize. Já jsem prošla rovnou do kuchyně, vytáhla z lednice krůtí maso a pustila se do přípravy večeře.
„Tak co?“ ozval se za chvíli Jiří Zeman, když vešel do kuchyně pro vodu. V koutku úst měl lehký posměšek. „Vyhodili tě za ty tvoje kejkle s barvivem?“
„Ne,“ odpověděla jsem klidně a dál krájela zeleninu. „Vyhodili toho, kdo kradl.“
Zarazil se a překvapeně povytáhl obočí.
„Fakt? Kvůli jídlu ho normálně vyhodili?“
„Kvůli krádeži,“ opravila jsem ho. „A kvůli lhaní.“
Chvíli postával u linky, přešlapoval z jedné nohy na druhou a evidentně hledal správná slova.
„Hele, mně to přijde dost tvrdý,“ řekl nakonec. „Přijít o práci kvůli jedné krabičce s řízky… Mohla jsi to přece nechat být. No tak se chlap najedl.“
Odložila jsem nůž. Pomalu jsem se k němu otočila a podívala se mu přímo do očí.
„Jirko. Moje hranice nejsou žádné ‚no tak‘. Moje zdraví taky není žádné ‚no tak‘. Když si někdo myslí, že si může vzít něco mého a potom dělat, že je to v pořádku, ponese následky. A kdo tvrdí, že za to můžu já, ten se plete úplně stejně.“
Chtěl něco namítnout. Už otevřel ústa, ale pak se zarazil. Nejspíš v mém pohledu uviděl, že tentokrát nejsem ochotná ustoupit ani o krok. Zavřel kohoutek, mlčky kývl a odešel z kuchyně.
Zůstala jsem sama. Hotové jídlo jsem přendala na talíř a sedla si ke stolu. Chutnalo výborně. Bez modrého barviva. Jedla jsem pomalu a cítila, jak ze mě po malých kouscích opadává napětí posledních týdnů. Poprvé po dlouhé době mě nebolelo břicho a uvnitř jsem měla ticho. Klidné, pevné a moje.