— A co s nimi mám asi dělat, Jirko? Jsi jejich strýc, máš přece povinnost pomoct! — hlas jeho sestry se z telefonu rozléhal tak ostře, že ho Johana Tomášeková zaslechla až z kuchyně, kde právě krájela chleba k snídani.
Nůž jí zůstal nehybně viset v ruce. Venku se teprve nesměle rozednívalo, sobota sotva začala, ale hlas švagrové už se dral do jejich bytu s takovou samozřejmostí, jako by se vracela do vlastního domova po dlouhé nepřítomnosti.
Johana pohlédla na manžela. Jiří Vaněk stál u okna, shrbený v ramenou, a provinile uhýbal očima. Mobil tiskl k uchu tak pevně, jako by v ruce nedržel telefon, ale těžký kámen.
— Marcelo, dobře, dobře, — zamumlal smířlivě. — Přiveď je. Ano, jsme doma. Počkáme.
Hovor ukončil a sáhl po svém hrnku, jako by se nestalo vůbec nic mimořádného. Jejich první společné volné ráno po třech týdnech se Johaně před očima rozpouštělo stejně rychle jako kostka cukru v horkém čaji.
— Zase? — zeptala se tiše.
— Jen na pár hodin, — zopakoval Jiří slova své sestry. — Má prý něco naléhavého. Víš přece, že to se dvěma kluky sama nemá lehké.
Johana položila nůž na prkénko a posadila se ke stolu. Rozhlédla se po malé kuchyni, kterou si s takovou námahou zařizovali. Každou poličku vybírali společně, každý detail pro ně něco znamenal. Na tenhle byt spláceli hypotéku už druhým rokem a na první vklad šetřili tak dlouho, až si připadali, že se kvůli němu vzdali všeho příjemného.
Vlastní domov. Vlastní klid. Místo, kde měli být chránění před světem. A přesto se ukazovalo, jak snadno se z jejich pevnosti může stát průchozí chodba pro cizí potřeby.
— Tenhle měsíc je to už počtvrté, Jirko, — připomněla mu.
— Naposledy. Slibuju, — políbil ji do vlasů a odešel do pokoje. Nedopitý čaj nechal na stole chladnout.
Johana za ním mlčky hleděla a jen si povzdechla. Slova „naposledy“ slyšela už tolikrát, že pro ni dávno ztratila jakoukoli váhu.
Za půl hodiny se ozval zvonek. Ve dveřích stála Marcela Modrýová, Jiřího sestra, oblečená tak, jako by ji nečekaly žádné neodkladné povinnosti, nýbrž oslava. Výrazné šaty, podpatky, pečlivě upravené vlasy. Za ní přešlapovali dva chlapci — osmiletý Ondřej Kovář a pětiletý Václav Zeman.
— Zachraňte mě, prosím vás! — spustila Marcela a vtiskla Johaně do rukou dva obrovské batohy. — Tady mají jídlo, náhradní věci, hračky. Všechno jako vždycky! Kluci, poslouchejte tetu Johanku!
— Marcelo, a kdy se vrátíš? — stačila se Johana zeptat.
Švagrová už ale klapala podpatky směrem k výtahu.
— Zavolám! A nenuděte se! — houkla přes rameno a mávla rukou.
Dveře zapadly. Johana zůstala stát v předsíni se dvěma nacpanými batohy v náručí. Václav se nesměle držel bratrovy nohavice, zatímco Ondřej už ze sebe shodil boty a zmizel v obýváku.
— Teto Johanko, můžu si pustit televizi? A máte něco dobrýho? — ozvalo se z hloubi bytu.
Johana zavřela oči a pomalu vydechla. „Pár hodin,“ připomněla si v duchu. „Jen několik málo hodin.“
Kolem oběda už bylo jasné, že Marcela rozhodně nespěchá. Johana jí dvakrát volala, jenže telefon nikdo nezvedl. Na zprávu přišla jen stručná odpověď: „Trochu se zdržím, všechno v pohodě.“
Během té doby stihl Ondřej pomalovat fixami tapetu na chodbě, vysypat v kuchyni sklenici s krupicí a uspořádat soutěž, kdo dokáže vyskočit z pohovky výš. Václav mezitím seděl v koutě a tiše popotahoval, že chce za maminkou.
Jiří se zpočátku snažil hrát roli zábavného strýce. Předváděl kouzla, stavěl z polštářů bunkr a připravoval dětem sendviče. Jenže kolem třetí ho veškeré nadšení opustilo. Usedl k počítači, nasadil si sluchátka a odřízl se od dětského hluku.
— Jirko, pomoz mi, prosím, — požádala ho Johana, zatímco se pokoušela vydrhnout fixu ze zdi. — Vašík zase brečí.
— Hned, jen minutku, — odpověděl manžel, aniž zvedl oči od monitoru.
Ta jeho „minutka“ se protáhla na celou hodinu. Johana pobíhala mezi dětmi, úklidem a myšlenkou na důležitý pracovní projekt, který měla v plánu ten den dokončit. Pracovala z domova jako designérka a ticho pro ni nebylo rozmar, ale nutnost.
Telefon se konečně rozezněl až v šest večer.
— Johanko, zlatíčko, — Marcelin hlas zněl sladce a falešně provinile zároveň. — Poslyš, šlo by to ještě do devíti? Opravdu nejpozději do devíti!
Johana odešla do ložnice, aby ji děti neslyšely.
— Marcelo, říkala jsi na pár hodin. Měli jsme svoje plány.
— Jaké plány? Podívat se na film? — zasmála se švagrová. — Až budeš mít vlastní děti, pochopíš, že máma se občas potřebuje nadechnout.
Johana se kousla do jazyka. Chtěla říct: „Nejsou to moje děti. A není to moje vyčerpání.“ Místo toho ale jen tiše pronesla:
— Promluvím si s Jirkou.
Našla ho na balkoně. Díval se do tmavnoucí oblohy a mlčel.
— Tvoje sestra chce nechat kluky u nás do devíti, — řekla Johana a opřela se o rám dveří.
— Promiň, — ozval se Jiří provinile. — Zítra si s ní vážně promluvím.
— To jsi říkal i minule.
— Jenže ona to teď opravdu nemá jednoduché.
Johana sledovala manželův profil. Stejně tvrdohlavá brada jako u Marcely. Stejný výraz, když se chtěl vyhnout hádce. Rodinná podobnost, která jí kdysi připadala roztomilá, v ní teď probouzela jen tupé podráždění.
— Když jsme se sem stěhovali, říkali jsme si, že tohle bude jen naše místo, — připomněla mu tiše. — Pamatuješ?
— Pamatuju. Ale rodina je taky důležitá.
V očích měl němou prosbu, aby z toho nedělala scénu. Johana přikývla a vrátila se do pokoje. Vážila si toho, že chce pomáhat svým blízkým. Jenže proč každá taková pomoc nakonec znamenala, že její vlastní hranice někdo setře, jako by byly nakreslené křídou na tabuli?
Marcela dorazila až krátce po desáté. Václav už spal na pohovce a Ondřej odmítal jít domů, protože prý ještě nedohrál hru na tabletu.
— To byly příšerné kolony! — zvolala švagrová hned ve dveřích, přestože ulice byly ten večer téměř prázdné.
Jiří beze slova pomáhal sbírat dětské věci. Václava bylo nutné opatrně probudit.