Václav se po probuzení mračil, kňoural a odmítal si obléct bundu. Teprve když se za nimi konečně zavřely dveře, zůstalo v bytě ticho, které působilo skoro nepřirozeně. Johana Tomášeková se rozhlédla po obýváku a bez řečí se pustila do odklízení následků dětské návštěvy: papírky od sladkostí zastrčené mezi polštáři, drobky zašlapané do koberce, autíčka poházená pod stolem i uprostřed chodby.
— Nech to na ráno, — ozval se Jiří Vaněk unaveně. — Už je pozdě.
— To nejde, — odpověděla Johana a zvedla z podlahy otevřený balíček sušenek. — Je to můj domov. Chci se v něm cítit normálně, ne jako po nájezdu kobylek.
Jiří otevřel ústa, jako by se chtěl bránit nebo ji uklidnit, ale nakonec neřekl nic. O čtvrt hodiny později už tvrdě spal. Johana však ležela ve tmě s očima upřenýma do stropu. V hlavě jí pořád dokola zněla jediná myšlenka: tímhle to neskončilo. Spíš to právě začíná.
A nemýlila se.
Hned následující týden se situace zopakovala. Byla středa, osm ráno. Johana sotva zapnula počítač a otevřela pracovní e-mail, když se jí rozezvonil telefon.
— Jiří mi říkal, že dneska děláš z domova, — spustila Marcela Modrýová až podezřele veselým hlasem. — Potřebuju k doktorovi a kluky nemám kam dát.
— Marcelo, dnes to opravdu nejde. Čekají mě tři důležité hovory s klienty.
— Prosím tě, jaké hovory? Sedíš přece u počítače, ne? — odfrkla si švagrová. — Kluci si budou hrát, ani si jich nevšimneš.
Za půl hodiny už Ondřej s Václavem prohledávali skříňku se sladkostmi. Marcela zmizela tak rychle, jako by měla za patami požár, a při odchodu slíbila, že nejpozději ve dvě bude zpátky.
První pracovní schůzka přes video se změnila v naprostou pohromu. Johana zapnula kameru, usmála se na klienta a začala mu vysvětlovat návrh projektu, když se z vedlejšího pokoje ozvala rána, po níž následoval Václavův zoufalý řev.
— Omlouvám se, jen vteřinku, — pronesla do obrazovky s nuceným úsměvem.
V obýváku našla Ondřeje, jak stojí u police s provinilým výrazem. Při honičce s mladším bratrem shodil rámeček se svatební fotografií. Sklo prasklo a rozletělo se na několik ostrých kousků. Václav brečel, po tváři si rozmazával džus, který na sebe v leknutí vylil.
Johana rychle posbírala střepy, zkontrolovala, jestli se nikdo nepořezal, a posadila oba chlapce před televizi.
— Prosím vás, buďte chvíli potichu, — řekla téměř prosebně. — Teta pracuje.
Klient na monitoru zatím čekal. Z jeho výrazu bylo poznat, že trpělivost mu dochází.
— Vidím, že tam máte docela rušno, — poznamenal ledově. — Skoro jako ve školce.
Ve tři hodiny Marcela pořád nikde. Johana jí několikrát volala, ale telefon nikdo nezvedal. Další důležitý hovor musela přesunout, protože Ondřej během rozhovoru pustil hudbu tak nahlas, že nebylo slyšet vlastního slova.
Pak zazvonil zvonek. Za dveřmi stála sousedka, paní Ludmila Kovářová, starší žena s bystrýma očima, kterým máloco uniklo.
— Johano, je u vás všechno v pořádku? — zeptala se a nakoukla dovnitř. — Dělá to tu takový rámus, že jsem si říkala, jestli jste nezačali bourat příčky.
— Promiňte, paní Kovářová, — vydechla Johana provinile. — Jsou to synovci mého muže. Švagrová mě požádala, abych je pohlídala.
Sousedka sevřela rty do úzké linky.
— Za nás se děti takhle po příbuzných neodkládaly, — pronesla káravě. — Rodiče mají nést odpovědnost sami, ne ji házet na ostatní.
Johana jen přikývla. Překvapilo ji, jak silnou úlevu jí ta slova přinesla.
— A kde je jejich matka? — nedala se Ludmila Kovářová odbýt.
— Prý u lékaře. Slíbila, že už tu dávno bude.
— U lékaře, jistě, — ušklíbla se sousedka. — Vaši švagrovou jsem před hodinou viděla v obchodním centru. Seděla v kavárně s kamarádkou a smály se tak, že je bylo slyšet přes půl patra.
Johana ztuhla.
— Opravdu jste si jistá?
— Paměť mi zatím slouží dobře, — odsekla paní Kovářová. — Výrazné šaty, podpatky. Popíjela kávu a cpala se zákusky.
Tím bylo rozhodnuto. Johana sousedce poděkovala a zavřela dveře. Uvnitř se jí zvedla vlna hněvu.
Vzala telefon a během chvíle našla potvrzení. Marcelina kamarádka právě přidala novou fotografii. Pod ní stálo: „Dámská jízda uprostřed týdne! Odpočíváme, dokud jsou děti u tetičky.“ Na snímku seděla Marcela s hrnkem v ruce, zarudlá smíchem a naprosto spokojená.
Johana položila mobil na stůl. Tohle už nebylo jen bezohledné využívání cizí ochoty. Tohle byla lež. Promyšlená a drzá.
Marcela dorazila skoro v šest večer a žvýkačkou se marně pokoušela zakrýt vůni kavárny a sladkostí.
— Promiň, zlatíčko! — natáhla k Johaně ruce, jako by ji chtěla obejmout, a vůbec si nevšimla jejích ztuhlých ramen. — V ordinaci byla šílená fronta, potom odběry, pak výsledky…
Johana ustoupila o krok a podívala se jí přímo do očí.
— Marcelo, nech toho. Vím, že jsi byla v obchodním centru. Viděli tě tam.
Švagrová na okamžik zmlkla, ale rychle se vzpamatovala.
— No tak jsem si po doktorovi na pět minut odběhla něco sníst. Co je na tom?
— Kvůli tobě jsem dnes pokazila dva pracovní hovory. A nejspíš přijdu o velkého klienta.
— Ale prosím tě, každý přece chápe, že děti… — začala Marcela mávnout rukou.
— Nejsou to moje děti, — přerušila ji Johana tiše, ale neústupně.
V tu chvíli vešel do předsíně Jiří, který se právě vrátil z práce.
— Co se tu děje? — zeptal se a pohledem přejel od manželky k sestře.
— Tvoje sestra nebyla u lékaře, — řekla Johana a založila si ruce na prsou. — Bavila se v kavárně, zatímco já jsem tady s jejími dětmi přišla o celý pracovní den.
Marcela protočila oči.
— Proboha, kvůli takové maličkosti? Potkala jsem kamarádku. Já s těmi dětmi taky žádný osobní život nemám!
— Tak si ho organizuj sama, — vybuchla Johana. — A nepřehazuj svoje povinnosti na jiné!
Jiřimu v kapse zazvonil telefon a přerušil jejich hádku. Podíval se na displej a tvář mu potemněla.
— Máma, — řekl stručně a poodešel stranou.
Johana ten tón znala. Vlasta Benešová jako by měla zvláštní schopnost zavolat přesně ve chvíli, kdy mohla situaci ještě víc zamotat. Její hlas se z reproduktoru nesl tak silně, že ho slyšeli všichni v předsíni.
— Jiříčku, proč jsi mi neřekl, že je Marcela s kluky u vás? Přinesla bych koláč!
— Už odcházíme, mami, — vmísila se rychle Marcela a popadla kabelku. — Ale ty se klidně stav!
Když švagrová odvedla děti pryč, Johana se opřela zády o stěnu.
— Ona je sem nosí schválně, — řekla vyčerpaně. — Potřebuje jen bezplatnou chůvu. A není to fér, Jiří.
— Teď to neřešme, prosím tě, — odpověděl unaveně. — Máma je na cestě.
Jako na potvrzení jeho slov se ozval zvonek. Ve dveřích stála Vlasta Benešová s dortem v ruce a velkou taškou přes rameno.
— Tak jsem tady! — oznámila slavnostně a políbila syna na tvář. — A kdepak mám svoje zlatá vnoučátka?
— Odešli, mami. Marcela si je odvedla.