— To je ale škoda! — povzdechla si Vlasta Benešová, jako by jí právě někdo zkazil slavnostní překvapení. Vešla dál do bytu, položila tašku na zem a na pohovku začala vykládat dvě velké krabice se stavebnicemi a obrovské auto na dálkové ovládání. — Nakoupila jsem jim hračky. No co se dá dělat, necháme je tady. Příště si s nimi pohrají.
Johana Tomášeková se zadívala na věci, které se najednou rozvalily uprostřed jejího obýváku, jako by tam odjakživa patřily.
— Takže ty hračky mají zůstat u nás? — zeptala se pomalu.
— A kde jinde? — odpověděla tchyně naprosto samozřejmě. — Vždyť sem kluci chodí. Jiříčku, zlatíčko, pojď mi pomoct do kuchyně.
Vzala syna s sebou, aniž by čekala na souhlas, a Johana zůstala v obýváku sama. Dívala se na barevné krabice a najednou jí nepřipadaly jako obyčejné dětské hračky. Spíš jako malé praporky zapíchnuté do cizího území. Tiché označení prostoru, který si někdo bez ptaní přivlastnil.
V kuchyni se Vlasta chovala, jako by byla doma. Otevírala skříňky, přesouvala dózy, nakukovala do lednice a při tom nespokojeně pohupovala hlavou.
— Máte to tu nějak stísněné, — pronesla nakonec. — U mě je třípokojový byt, tam by měly děti přece jen víc místa.
— Tak si je možná můžete brát k sobě, — neudržela se Johana. — Když je u vás tolik prostoru.
Vlasta ztuhla s nožem nad dortem. Pomalu se otočila.
— Ke mně? — položila si dlaň na prsa, jako by ji ta představa fyzicky zasáhla. — Děvče, já mám tlak, migrény, doktor mi zakázal rozčilování. Jak bych se asi starala o dvě děti? Mají matku. Jenom rodina si má přece pomáhat.
— Občas, — zdůraznila Johana. — Ne pořád a bez domluvy.
Jiří rozpačitě zakašlal. Bylo na něm vidět, že by se nejraději rozpustil ve vzduchu.
— Mami, radši si dejme čaj, — navrhl honem a snažil se rozhovor odklonit.
U stolu se Vlasta věnovala hlavně synovi. Vyptávala se ho na práci, na kolegy, na únavu, na všechno možné. Johanu přitom přehlížela s takovou elegancí, až to působilo téměř jako promyšlené umění. Po chvíli se řeč stočila k Marcele.
— Chudinka moje, má to tak těžké, — povzdechla si Vlasta a ukrojila si další kousek dortu. — Po rozvodu sama se dvěma kluky. A bývalý jí nedá skoro nic.
— Marcela pracuje, — poznamenala Johana. — A pokud vím, dostává i výživné.
Tchyně sevřela rty do úzké čárky.
— Pracuje! Za pár korun. Děti rostou, pořád něco potřebují.
Johana vstala a začala sklízet hrnky ze stolu. Tentokrát už se rozhodla nechodit kolem horké kaše.
— A jak s tím souvisí náš byt? — zeptala se přímo. — Proč mají být kluci pořád právě tady? Marcela má vlastní bydlení. Vy máte třípokojový byt.
— Johano, — napomenul ji Jiří tiše.
— Ne, já tomu chci rozumět, — nepovolila.
Vlasta se narovnala. Celým tělem dávala najevo uraženou důstojnost.
— U nás v rodině si lidé vždycky pomáhali. Nikdo nikdy nepočítal, co komu patří a co ne.
— Tohle je náš domov, — řekla Johana pevně. — A já mám právo vědět, kdo v něm bude a kdy.
— Děti mojí dcery pro vás přece nejsou cizí! — zvýšila Vlasta hlas.
— Ale moje také nejsou! — Johana ucítila, jak se jí roztřásly prsty. — Neříkám, že nechci pomoct. Jen nechci, aby nás někdo vodil za nos, používal jako bezplatné hlídání a moje pocity přitom nikoho nezajímaly!
V kuchyni se rozhostilo nepříjemné ticho. Jiří sklouzl pohledem do svého hrnku a vyhýbal se očím obou žen.
— Jiřímu to nevadí, — prohlásila nakonec Vlasta chladně. — Má svoje synovce rád.
— A mě se někdo zeptal? — obrátila se Johana k manželovi. — Tobě opravdu nevadí, že nám tvoje sestra lže? Že s námi zachází jako s náhradní chůvou, která nic nestojí?
Jiří se zašklebil, jako by ho ta otázka zabolela, ale neřekl nic. A právě to mlčení bylo výmluvnější než jakákoli odpověď.
Vlasta vstala od stolu.
— Už půjdu, je pozdě. Hračky tu nechám, — oznámila a políbila syna na tvář. — Ozvi se mi.
Když se za ní zavřely dveře, Johana se opřela dlaněmi o kuchyňský stůl. Chvíli jen dýchala a snažila se uklidnit.
— Proč jsi nic neřekl? — zeptala se potichu.
— A co jsem měl podle tebe říct? — odvětil Jiří podrážděně. — Začít se hádat před mámou?
— Stačilo nedělat, že je všechno v pořádku.
Vtom Jiřímu pípl telefon. Podíval se na displej a tvář mu znejistěla. Zpráva byla od Marcely: „Prosím tě, můžu zítra nechat kluky u vás na dva dny? Musím nutně pracovně do jiného města.“
Podal mobil Johaně. Přečetla si řádky a hořce se pousmála.
— Pracovně? Vážně?
— Třeba je to tentokrát pravda, — zamumlal nejistě.
Johana jen zavrtěla hlavou a odešla do obýváku. Na pohovce se pořád roztahovaly krabice se stavebnicemi, jako by už dávno rozhodly, že tam zůstanou. Vzala je jednu po druhé a odnesla do rohu. Bylo to směšně málo, ale potřebovala si vzít zpátky alespoň kousek vlastního prostoru. Aspoň malý úlomek života, který jí ještě patřil.
Ráno, krátce poté, co Jiří odjel do práce, zazvonil zvonek. Johana šla otevřít a už předem věděla, koho uvidí.
Na chodbě stála Marcela Modrýová v kostýmku, s malým kufříkem u nohou. Za ruce držela Ondřeje a Václava. Oba chlapci měli batůžky a vedle nich ležely cestovní tašky.
— Ahoj, drahá! — spustila Marcela hned ode dveří, rychle a sladce. — Představ si, úplně nečekaná služební cesta. Jen na dva dny. Jiří o tom ví, psala jsem mu.
— Ví, — přikývla Johana, ale zůstala stát ve dveřích. — Jenže kluci tu zůstat nemůžou.
Marcela se zarazila. Úsměv jí na tváři ztuhl.
— Jak nemůžou? Vždyť jsem vám to oznámila.
— Dnes pracuju. A zítra taky. Hoří mi projekt.
— Ale vždyť jsi doma! — nechápavě zamrkala Marcela. — V čem je problém?
— V tom, že práce z domova je pořád práce, — odpověděla Johana klidně. — A s dětmi se soustředit nemůžu.
Marcela na ni chvíli zírala, jako by slyšela cizí jazyk. Pak sklouzla pohledem k chlapcům.
— Já je ale nemám kam dát! Za dvě hodiny mi jede vlak!
— A co vaše maminka? — zeptala se Johana. — Má přece třípokojový byt v centru.
— Má tlak a migrény, to snad víš! — vyhrkla Marcela. — Ona děti hlídat nemůže!
Johana se podívala na Ondřeje a Václava. Oba stáli potichu, zmateně přejížděli očima z matky na tetu a zpátky. Bylo jí jich líto. Oni za nic nemohli. Právě proto ale nemohla dál dovolit, aby sloužili jako prostředek k vydírání a nátlaku na cizí ohleduplnost.
— Marcelo, tohle není moje odpovědnost, — řekla tiše, ale pevně. — Když jsi věděla, že odjíždíš, měla sis včas zajistit hlídání. Nebo se domluvit s maminkou. Případně cestu zrušit.
— Ty vlastní rodině odmítneš pomoct?! — vyjela Marcela a hlas jí přeskočil do křiku. — To je neuvěřitelné sobectví!