Nebyla to přímo zlost. Spíš tiché, nepříjemné tušení, které se ve mně usadilo dřív, než jsem mu dokázala porozumět. Jako by nějaká část mého já už věděla, že dovolená, po níž jsem celé roky potají toužila, mi začíná protékat mezi prsty.
„Nemohl jsem ji odmítnout,“ řekl Jiří ještě jednou.
K hotelu jsme dorazili krátce po poledni. Jakmile taxi zastavilo u vchodu, udeřila mě do tváře vůně soli.
Byla skutečná. Ne představa, ne obrázek z katalogu, ne sen, který jsem si večer co večer skládala v hlavě, když děti konečně usnuly. Opravdu jsem ji cítila. A uvnitř mě se najednou rozhostilo zvláštní, čisté ticho.
Tereza se přitiskla nosem ke sklu a nadšeně vydechla. Jakub radostně vypískl. Tadeáš začal tleskat ulepenými ručičkami tak blízko mé tváře, že jsem ucítila zbytky sušenky na jeho prstech.
„Mami, je to ono? Je to oceán?“ zeptala se Tereza.
„Ano, miláčku. To je on.“
Na recepci jsme se zapsali, v pokoji jen narychlo odhodili zavazadla a Jiří okamžitě zavelel, že půjdeme všichni k vodě.
A já ho pořád cítila.
Ve chvíli, kdy se mi chodidla zabořila do horkého písku a přede mnou se otevřela nekonečná modrá hladina, se mi do očí nahrnuly slzy dřív, než jsem je stačila zadržet.
Zůstala jsem stát bez hnutí. Vítr od moře mi čechral vlasy a já si na krátký okamžik, snad na minutu a půl, připadala znovu jako celá bytost. Nejen jako matka. Nejen jako manželka. Prostě jako člověk, který má také právo dýchat.
Pak ten pocit přeťal Marcelin hlas.
„Andreo. Pojď sem.“
Moje tchyně už ležela natažená na lehátku, na hlavě obrovský klobouk se širokou krempou, a rukou plácala do písku vedle sebe. Vypadalo to, jako by nepřivolávala snachu, ale poslušného psa.
Ještě před chvilkou jsem stála s očima plnýma slz dojetí. Teď jsem k ní pomalu došla.
Marcela mi podala napůl přeložený list hotelového papíru. Byl popsaný pečlivým šikmým rukopisem.
„Něco jsem ti připravila,“ oznámila. „Aby naše cesta měla řád.“
Rozložila jsem papír. Nahoře stálo: „Tvoje povinnosti během dovolené.“
6:30 — Obléct děti.
7:00 — Přinést kávu Jiřímu a mně.
8:00 — Zabrat lehátka pro celou rodinu.
10:00 — Hlídání dětí ve vodě, zatímco si já a Jiří odpočineme.
13:00 — Uložit děti k polednímu spánku.
Pod tím pokračovaly další úkoly, jeden za druhým, jako kdyby někdo sestavil pracovní směnu hotelové pokojské, chůvy a osobní asistentky v jednom.
Celý den končil bodem:
21:00 — Uložit děti, aby si můj syn mohl v klidu odpočinout o samotě.
Z tváře mi odtekla krev.
Seznam jsem si přečetla jednou. Potom ještě podruhé. Vlny se mezitím lhostejně valily na břeh, jako by se nic nestalo.
„Marcelo,“ řekla jsem opatrně, „to má být vtip?“
Usmála se na mě tím svým naučeným úsměvem, kterým obvykle častovala prodavačky, když jim chtěla dát najevo, že jsou pod její úroveň.
„Drahá, Jiří i já pracujeme opravdu hodně. Tenhle odpočinek jsme si zasloužili. Ty jsi přece celý den doma, takže se nedá říct, že bys potřebovala plnohodnotnou dovolenou stejně jako my.“
Celý den doma.
Doma se třemi dětmi mladšími osmi let, které mi v 5:47 ráno vylezly do postele, sedly si na mě a dožadovaly se palačinek. Každodenní krmení, oblékání, praní, uklízení, uklidňování, nošení, přemlouvání, léčení odřených kolen a řešení hádek o plastového dinosaura se tedy podle ní jmenovalo jen „být doma“.
Papír jsem složila s největší opatrností. Kdybych sevřela prsty jen o trochu silněji, roztrhala bych ho na malé kousky.
„Promluvím si s Jiřím.“
„Jistě, zlato. Promluv.“ Marcela ani na vteřinu neztratila úsměv. „On mi dá za pravdu.“
Ty jsi přece celý den doma.
Jiří se mezitím vrátil nahoru do pokoje, protože nemohl najít opalovací krém. Šla jsem za ním, zavřela za sebou dveře a beze slova mu podala list.
„Tvoje matka mi sepsala rozvrh,“ řekla jsem. „Přečti si to.“
Přejel očima řádky. Rychle, povrchně. Pak papír položil na komodu, jako by šlo o jídelní lístek, který už ho přestal zajímat. Přesně takhle odkládal stranou každou moji stížnost na Marcelu.
„Ona to nemyslí zle, Andreo. Prostě si toho nevšímej.“
Za dvanáct let manželství jsem tu větu slyšela tolikrát, že by se dala vyšít na polštář.
„Andreo, prosím tě,“ pokračoval unaveně. „Nedělej scénu. Víš přece, jaká je. Chce mít jen pocit, že patří k rodině. Je to jen týden. Nemohla bys ji aspoň teď… já nevím… zbytečně nerozčilovat?“
Nedělej scénu.
Dívala jsem se na něj a mlčela.
Více než deset let manželství, tři děti, nespočet nocí bez spánku — a přesto jsem to byla zase já, po kom se žádalo, aby se ohnul, ustoupil a hlavně nikoho nevyvedl z míry.
„Takže v sedm ráno jí mám nosit kávu poté, co mě označila za línou?“
„To tak nemyslela.“
„Řekla přesně tohle, Jiří.“
Promnul si obličej dlaněmi a uhnul pohledem.
„Prosím tě. Jsou to jen dva týdny.“