Prošla jsem kolem něj, aniž bych odpověděla, a vyšla na úzký balkon. Před hotelem se do dálky rozlévalo nekonečné modré moře, hladké a zářivé, jenže mně v tu chvíli připadalo, jako by se ode mě znovu vzdalovalo. Jako něco, na co se smím dívat, ale nesmím si to skutečně užít.
„Ona mě nazvala línou?“
Dole v mělčině už se cákali Tereza Brňáková s Jakubem Navrátilem. O kus dál seděla Marcela Hájeková na lehátku vedle Tadeáše Válka a sledovala děti s výrazem člověka, který neodpočívá, ale dohlíží na přesný průběh vojenské přehlídky.
A právě tehdy se ve mně něco uvolnilo. Nebyl to výbuch. Nebyl to křik ani slzy. Spíš jako kdyby uvnitř mého hrudníku tiše cvakl zámek. Rozhodnutí přišlo nenápadně, ale bylo pevné.
Vrátila jsem se do pokoje, vzala kabelku a zamířila k výtahu. Jestli mě nikdo z nich nehodlal chránit, pak jsem to musela udělat sama. Poprvé po dlouhé době mi došlo, že mlčení není totéž co klid. A že bránit se neznamená dělat scénu.
Bylo to tiché rozhodnutí. Ale nešlo vzít zpátky.
Ten večer, když všechny tři děti konečně usnuly, jsem si nazula žabky, potichu vyklouzla z pokoje a sjela výtahem dolů do hotelové haly.
Recepční za pultem se na mě mile usmála. Na jmenovce měla napsáno: Simona Matoušeková.
„Nemůžete spát?“ zeptala se tiše, skoro spiklenecky.
„Dá se to tak říct,“ odpověděla jsem. „Potřebovala bych upravit naši rezervaci. Měla by být vedená na moje jméno, protože můj manžel považuje podobná gesta za romantická.“
Simona Matoušeková se pousmála, otevřela rezervaci v počítači a já si všimla, jak jí oči rychle přeběhly po obrazovce.
„Ano, madam,“ přikývla po chvíli. „Jste uvedená jako hlavní host. Rezervace, všechny pokoje i doplňkové služby jsou přiřazené k vašemu účtu. Máte oprávnění měnit jakékoli nastavení.“
Pomalu jsem se nadechla, hluboce a opatrně, jako bych se bála, že se jinak rozpadnu. Nejspíš jsem vypadala hůř, než jsem si myslela, protože recepční změkla ve tváři a podívala se na mě s pochopením.
„Mám doma nejmladší dítě zhruba ve věku vašeho malého,“ řekla polohlasem. „Tenhle pohled poznám. Náročný den?“
„Ano,“ vydechla jsem a málem se zasmála. Ne proto, že by na tom bylo něco vtipného, ale protože jediné slovo zdaleka nestačilo. „Děkuju. Opravdu.“
Přikývla tak, jak dokáže přikývnout jen žena, která sama ví, co znamená být unavená až na dřeň, a čekala, co po ní budu chtít.
„Říkala jste, že můžu změnit cokoli?“
„Přesně tak.“
„Chci jednu z našich hostek přestěhovat do samostatného pokoje,“ řekla jsem klidně. „Moji tchyni. Stačí menší pokoj. A pokud možno dál od nás, někde v chodbě.“
Simona Matoušeková ani nemrkla.
„Samozřejmě. Na stejném patře máme volný pokoj, tři dveře od vašeho apartmá. Ráno tam personál přenese její zavazadla.“
„A ještě,“ pokračovala jsem, protože jakmile jsem začala, už jsem nechtěla couvnout, „jí prosím zrušte možnost připisovat výdaje na náš pokoj. A odstraňte lázeňský balíček i restaurační služby, které byly přidané na její jméno.“
Prsty recepční se na okamžik zastavily nad klávesnicí. Jen na vteřinu. Pak začala znovu psát.
„Hotovo.“
„Ještě jedna věc,“ řekla jsem. „Na zítra bych ráda objednala soukromou projížďku lodí. Jen pro mě, manžela a naše děti. Někam do klidné zátoky. A po obědě prosím rezervujte dětem program v dětském klubu.“
„Považujte to za zařízené,“ odpověděla Simona Matoušeková bez zaváhání.
Poděkovala jsem jí a vrátila se nahoru. Poprvé od chvíle, kdy jsme přijeli, jsem měla pocit, že se mi v hrudi uvolnilo místo k dýchání.
Druhý den ráno jsem v hotelové restauraci rozložila před děti talíře s lívanci a další posunula před Jiřího Koláře.
„Mám pro tebe překvapení,“ oznámila jsem mu. „Projížďku lodí. Jen my a děti. Poplujeme do tiché zátoky.“
Jiří zvedl hlavu od šálku. Nejdřív se zatvářil zmateně, jako by si nebyl jistý, jestli slyšel správně, ale vzápětí se mu v obličeji objevila skutečná radost.
„Vážně? A kdy tě to napadlo?“ zeptal se.
„V noci.“
Marcela Hájeková dorazila později. Sluneční brýle měla vytažené do vlasů a na čtvrtou židli se spustila s těžkým povzdechem, jako by už samotný příchod ke stolu byl obětí, kterou pro nás podstoupila.
„Andrea Urbanová, přines mi kávu,“ pronesla bez pozdravu. „V tom seznamu stálo v sedm a teď už je osm.“
Dál jsem krájela lívanec Tadeáše Válka na malé kousky.
„Žádný seznam už nebude, Marcelo Hájeková.“
Zasmála se. Tím zvláštním smíchem lidí, kteří jsou naprosto přesvědčení, že směšný je někdo jiný.
„Jiří, promluv si se svou ženou.“
Jiří otevřel ústa. Podíval se na mě, potom na svou matku, ale nevydal ze sebe ani slovo.
Než ze sebe stihl dostat jakoukoli odpověď, zastavili se u našeho stolu dva zaměstnanci hotelu. Jeden z nich držel v ruce kartu od pokoje.
„Madam, vy jste Marcela Hájeková?“ zeptal se mladý muž zdvořile. „Vaše osobní věci už byly přesunuty do nového pokoje.“