— Lucie, zítra vyrážíte v šest patnáct. Objednala jsem vůz kompostu, ty s Přemyslem to musíte do oběda rozházet, než bude slunce nejvýš. Brambory se samy nenakrmí.
Hlas mé tchyně Hany zněl ve sluchátku tak velitelsky, jako by pořád ještě řídila zeleninový velkosklad někdy na začátku devadesátých let. Já, vrchní sestra na zubní klinice, zvyklá na křik pacientů s akutní bolestí, jsem jen tiše vydechla a přendala telefon k druhému uchu.
— Hano, zítra je sobota. Přemyslovi skončila směna u správcovské firmy teprve před hodinou, sotva se doplazil domů. Nešlo by aspoň v osm?
— V osm už bude výheň! — uťala mě tchyně tónem, který nepřipouštěl diskusi. — A vůbec, buďte rádi, že vám dávám příležitost nadýchat se čerstvého vzduchu. Pořád sedíte v té své betonové krabici a nevidíte denní světlo. Lopaty mám nabroušené, čekám vás.
V aparátu to krátce zapípalo. Položila jsem mobil a podívala se na manžela. Přemysl, šestapadesátiletý elektrikář, hodný a šikovný chlap, trpěl jednou celoživotní slabostí: nedokázal své matce říct ne. Ležel právě na pohovce, nohy natažené a těžké jako z olova, a upíral na mě pohled plný tiché naděje.
— Zase kompost? — zeptal se odevzdaně.
— Přesně tak, Přemku. Zítra nás čeká luxusní wellness pobyt v maminčině zahrádkářském resortu. Bahenní kúry s hlubokým ponorem v ceně.
Přemysl si provinile promnul kořen nosu.
— Lucko, vydrž to, prosím. Je už starší, kdo jí má pomoct? Brácha je pořád na cestách, řídí autobus, taky bývá utahaný…
Brácha. Jaroslav. Ten mladší. Devětačtyřicetiletý řidič dálkového autobusu, jehož únava měla v očích tchyně téměř posvátný status. Na rozdíl od té naší.
Příběh té zahrady byl stejně typický jako příznaky zánětu zubu. Před třemi lety Hana slavnostně oznámila, že svých šest arů s poctivým zděným domkem přepíše na Jaroslava. „Je mladší, výplatu nemá jistou, ať má kluk nějakou rezervu,“ pronášela tehdy u sváteční tabule. S Přemyslem jsme si jen vyměnili pohled a mlčeli. Majitel rozhoduje.
Jenže ten „kluk“ se na vlastním pozemku objevoval výhradně jako kontrolní orgán. Zato my dva jsme od května do října nastupovali každou sobotu a neděli jako na směnu. Ryli jsme, pleli, vyvazovali, hnojili i tahali konve s vodou.
Druhý den ráno jsem stála po kotníky v pronikavě vonícím kompostu a s přesností operační sestry ho vidlemi rozhazovala po záhonech. Hana seděla ve stínu jabloně na plastové židli, na hlavě svůj slavnostní zahradní klobouk, a odtud řídila celé hospodářství.
— Lucko, tam ne! — zavelela najednou a ukázala křivým prstem na fóliovník s rajčaty. — Rajčata potřebují výživu přímo na listy! Četla jsem, že to rostliny vstřebávají natí. Když jsem ve skladu kropila shora povadlé zelí, za chvíli vypadalo jako nové!
Opřela jsem se o násadu vidlí a hřbetem ruky si setřela pot z čela.
— Čerstvé hnojivo listy spálí a trvalé kropení natě zvyšuje riziko plísní. Rajčata se zalévají ke kořenům, Hano. Jestli chcete skleník úplně zlikvidovat, klidně tomu dál velte.
Tchyně stáhla ústa do tenké čárky.
— Ty se, Lucko, pořád dohaduješ se staršími!