— To jsi najednou nejchytřejší ze všech? — vyjela na mě. — Jsi zdravotní sestra, a cpeš se do zahradničení, jako bys spolykala všechnu moudrost světa! Já už mám něco za sebou, já vím líp, jak se to dělá!
Urazila se okázale. Stála tam nadmutá, rudá v obličeji a dotčená až do morku kostí, protože si někdo dovolil sáhnout na její neomylnost.
Kolem poledne se na zahradě objevila Jaroslavova žena Veronika. Připlula mezi záhony tak slavnostně, jako by vstupovala do salonu krásy, ne do rozbahněné hlíny. Jako zkušená manikérka si potrpěla na vzhled; umělé řasy měla tak dlouhé, že při každém mrknutí skoro rozhýbaly vzduch. V bílých teniskách znechuceně našlapovala mezi hroudami země.
— Tady je ale vedro a dusno, — protáhla a usadila se vedle Hany, jako by přišla na návštěvu na terasu. — Lucko, sepsala jsem ti takový malý seznam. Letos bych potřebovala dvacet sklenic okurek, ale opravdu křupavých. A ještě tak deset sklenic třešňového kompotu. Zákaznice říkají, že domácí zavařeniny teď hrozně frčí.
Pomalu jsem zabodla vidle do půdy a narovnala se.
— Veroniko, a kdy máš v plánu ty okurky vysadit? Nebo ti rostou rovnou z keře už naložené ve sklenicích?
— Proč bych je sázela já? — podivila se naprosto upřímně a zamrkala těmi svými vějíři. — Vy se tu stejně pořád hrabete v hlíně. Tak jaký je rozdíl, jestli zalijete o dva záhony víc nebo míň? Jsme přece rodina.
— Rodina, — zopakovala jsem po ní tiše. — Víš, Veroniko, aby okurky křupaly, musí se nejdřív vypěstovat, včas sklidit, čerstvé namočit do studené vody a potom správně naložit. Není to kouzlo, je to dřina. Ten svůj seznam můžeš připevnit na násadu lopaty.
Veronika si odfrkla a sáhla po telefonu.
— Prosím tě, nezačínej zase s přednáškami. Já jsem manželka majitele pozemku. Mám nárok na svůj podíl.
Vtom se nad plotem objevila hlava Františka, našeho souseda, bývalého agronoma a člověka, kterému nikdy nic neuniklo. Jazyk měl ostrý jako nůž.
— Zdravím průkopníky kapitalistické práce! — ušklíbl se a opřel se lokty o plaňky. — Co, Hano, zase jsi nahnala čeledíny? Jak koukám, statkáři se zatím nejlíp vyznají v odpočinku ve stínu.
— Do toho ti nic není, Františku! — zaječela tchyně. — U nás pracuje celá rodina!
Ta „rodinná práce“ se táhla celé léto. Přemysl hubnul, obličej měl čím dál tmavší od slunce a stále častěji se chytal za bedra. Proč jsem to všechno ještě snášela? Už na jaře mi Přemysl slíbil, že na podzim se úroda rozdělí spravedlivě napůl. Souhlasila jsem, že pomůžu naposledy. Ne kvůli Haně, ale kvůli svému muži. Chtěla jsem, aby na vlastní oči viděl, jakou cenu mají sliby jeho matky.
Rozuzlení přišlo koncem září, když nastal čas vytahovat brambory.
Bylo chladno, ale sucho. Noční déšť už přešel a půda stačila trochu oschnout. S Přemyslem jsme od časného rána vyrývali hlízy ze země. Ten rok se úroda opravdu povedla. Velké, hladké brambory odrůdy Gala a moučnatější modrooké kusy se podél řádků kupily do zlatavých hromad. Nakopnuté nebo jinak poškozené jsme odkládali zvlášť, aby se spotřebovaly jako první, a ty úplně špatné putovaly na kompost.
K poledni se obloha znovu zatáhla. Drobné kapky začaly ťukat do kapucí právě ve chvíli, kdy jsme dokončili třídění. A přesně tehdy se k bráně tiše přikulil modrý Jaroslavův Hyundai.
Mladší bratr vystoupil z auta, líně se protáhl a rozhlédl se po zahradě. Měl čistou bundu, boty naleštěné tak, že na nich nebylo ani smítko. Otevřel kufr a vytáhl z něj několik prázdných plastových přepravek.
— No teda, vy jste toho vyhrabali! — zahlásil vesele a zamířil k našim pečlivě roztříděným hromadám.