— Ahoj, mami! Přemku, nazdar, — zavolal, jako by přijel na návštěvu k lidem, kteří se tu celé týdny jen rekreačně procházeli. — Vidíte? Dobře jsem udělal, že jsem na jaře zaplatil traktor, aby to tu zoral. Ta moje půda je hotový poklad!
Neodpověděla jsem. Jen jsem si pomalu stírala bláto z rukavic a sledovala ho. Jaroslav se ani nezeptal. Prostě začal s naprostou samozřejmostí přendávat do svých přepravek ty největší a nejhezčí brambory, přesně ty, které jsme dávali stranou jako zásobu na zimu. Potom zamířil ke skleníku, otrhal poslední velká rudá rajčata a nakonec si přivlastnil ještě dvě vědra krásných jablek, jedno jako druhé.
Přemysl se opřel o rýč a rozpačitě si odkašlal.
— Jardo, mohl bys nám z toho aspoň půlku nechat. S Lucií jsme počítali, že z toho budeme vařit celou zimu. Vždyť je v tom i naše práce…
Jaroslav se narovnal, vypnul hruď a zatvářil se dotčeně.
— Přemku, co zas začínáš? — pronesl tvrdě. — Pozemek je můj, úroda taky. Já jsem majitel, takže rozhoduju já.
Udělala jsem krok dopředu. Najednou se ve mně všechno uklidnilo. Žádný vztek, žádná hádka. Jen naprosto čistá, ledová jistota.
— Výborně, — řekla jsem tiše. — V tom případě si odteď na své půdě budeš sám sázet, sám plít a sám sklízet. My jsme si tady právě odpracovali poslední sezonu.
Jaroslav zrudl až ke kořínkům vlasů a prudce přibouchl kufr auta.
Přemysl položil rýč vedle mých pracovních rukavic, pomalu a pečlivě, jako by tím uzavíral něco mnohem většího než jen dnešní den. Podíval se na bratra a potom na matku.
— Lucie má pravdu, mami. Dneska jsme tu byli naposledy. Když je Jaroslav pánem úrody, od příštího jara bude i pánem veškeré práce.
Tehdy se ozvala Hana. Došla k hromádkám, které zůstaly na zemi: drobné brambory sotva jako vlašský ořech a hlízy rozseknuté vidlemi.
— A co sis představovala, Lucie? — zeptala se chladně a shlížela na mě s povýšeností, kterou ani neskrývala. — Chata je podle papírů Jarouškova. Musí živit rodinu, benzín taky není zadarmo. On je tady hospodář. Vy si, když už, vezměte tyhle malé. A buďte rádi, že jste byli na čerstvém vzduchu. Aspoň jste si zlepšili zdraví. Takový fitness zdarma! Za tyhle výlety byste mi měli být vděční až do smrti.
Nastalo ticho. Slyšela jsem jen déšť, který začal houstnout a smýval prach z listů staré jabloně.
— Přemku, — řekla jsem. — Nastartuj. Jedeme domů. Ty drobky ať si Hana nechá. Na zimu jí to určitě vystačí.
— Kam jdete?! — vyjekla tchyně, když pochopila, že míříme ke vrátkům. — A kdo zryje záhony před zimou? Kdo umyje skleník? To se jako udělá samo?
— Majitel, Hano, — odpověděla jsem přes rameno.
Od sousedů se v tu chvíli ozval hluboký, zvučný smích pana Františka.
— No, Hanko, sklizeň se ti povedla! — zavolal přes plot. — Jen se bojím, že ten tvůj majitel ani netuší, za který konec se drží motyka. Příští rok si koupím popcorn a budu se na tu vaši komedii dívat odsud!
Odjeli jsme. V autě bylo příjemně teplo a nezvykle klidno. Přemysl držel volant pevně a jistě. V očích už neměl ten starý pocit viny. Zůstala v nich jen úleva člověka, který konečně shodil ze zad těžký náklad.
Zima pak uběhla překvapivě pokojně. Až v prosinci se pokusila prorazit Veronika. Zavolala mi do práce a podrážděně se dožadovala svých sklenic okurek. Prý jsou svátky za dveřmi a ona nemá co dát na stůl.
— Veroniko, — odpověděla jsem sladce a dívala se přitom z okna na padající sníh. — Kdo vlastní půdu, vlastní i zavařeniny. Zavolej Jaroslavovi, ať ti ukáže, na kterém stromě mu na pozemku vyrostly nakládané okurky.
Pak jsem hovor ukončila a její číslo zablokovala.