Telefon se rozezněl tlumeným chvěním někdy kolem půl třetí ráno. Krátce, dutě, jako by někdo klouby prstů zaklepal na dřevěná dvířka. Martina otevřela oči a několik vteřin jen nehybně naslouchala. Petr ležel vedle ní zády ke zdi, přikrývka mu sklouzla z ramene a jeho dech zůstával klidný, pravidelný.
Pak se vibrace ozvala znovu.
Zvuk přicházel z předsíně. Martina vyklouzla z postele bosky, přešla chodbou a zastavila se u malé skříňky. V kapse Petrovy bundy se něco znovu neodbytně zachvělo.
Vytáhla laciný chytrý telefon. Nikdy předtím ho u něj neviděla.
Na displeji svítilo číslo bez uloženého jména. Skoro automaticky stiskla zelené tlačítko a přiložila přístroj k uchu.
„Proč jsi nepřijel?“ zeptal se potichu ženský hlas. „Čekám už dvě hodiny.“
Martina telefon přitiskla blíž. Ten hlas znala až bolestně dobře. Jen v něm teď chybělo obvyklé Luciino podráždění, s nímž si pokaždé stěžovala na nájem, dodavatele nebo lidi, kteří prý neuměli pochopit její situaci.
„Petře, slyšíš mě?“
Martina neodpověděla.
Ve sluchátku to zašustilo, jako by si Lucie přendala mobil z jedné ruky do druhé.
„Zítra podepíše papíry a bude po všem. Já už takhle dál nemůžu. Buď to vyřešíš ty, nebo jí to řeknu sama.“
Martina hovor ukončila. Telefon se okamžitě rozechvěl znovu, ale ona ho vypnula a odnesla do koupelny. Zasunula ho na polici za balení pracího prášku, upravila sáček tak, aby nebyl vidět, a teprve potom si všimla, že v druhé ruce svírá pásek od županu. Samotný župan přitom zůstal v ložnici.
Když se vrátila, Petr už ležel na zádech a upíral oči do stropu.
„Kde jsi byla?“ zeptal se.
„Napít se.“
„Nějak dlouho.“
Otočil hlavu a podíval se na ni. Martina si lehla, vytáhla peřinu až k bradě a zavřela oči. Petr se ještě pár vteřin nehýbal. Pak se znovu obrátil ke zdi.
Ráno se oblékal nezvykle pomalu. Nejdřív prohledal kapsy pracovní bundy, potom se sklonil k botníku a nakoukl pod něj, vysunul zásuvku ve skříňce a nakonec dokonce zvedl sáček s náhradními klíči, který tam ležel.
„Nevzala jsi tady něco?“ zeptal se.
Martina si zapínala řemínek hodinek a ani nezvedla hlavu.
„Co se ztratilo?“
„Nabíječka.“
„K čemu?“
„Stará nabíječka. To je jedno.“
Zásuvku zavřel, jenže za minutu ji zase otevřel. Na kuchyňském stole ležela modrá složka z banky. V jedenáct měli vyřídit úvěr se zástavou bytu. Petr tvrdil, že část peněz půjde na rekonstrukci a zbytek jim pomůže doplatit auto, aby konečně přestali zbytečně přeplácet na úrocích.
Martina si výpočty kontrolovala sama. Částka nebyla malá, šest set tisíc korun, ale Petr měl slušný plat, byt stál v dobré čtvrti a opravu odkládali už třetím rokem. Znepokojovalo ji vlastně jen to, jak moc na všechno spěchal a jak podrážděně reagoval na každou otázku.
„V jedenáct se sejdeme v bance,“ připomněla mu.
„Vím.“
„Máš všechny doklady?“
„Všechno je ve složce.“
Postavil ji vedle aktovky, pak ji z nejasného důvodu přenesl na parapet.
„Přijedu tam sama,“ řekla Martina.
Petr jen kývl a odešel, aniž ji políbil. Dřív se jí rty alespoň letmo dotkl na tváři, i když se zlobil. Dnes jen přidržel dveře, aby nepráskly.
Martina počkala, dokud výtah nesjel dolů, a vrátila se do koupelny. Telefon se zapínal pomalu; na obrazovce dlouho visel název operátora. V paměti nebylo uložené jediné jméno. Vůbec žádné. Jen jedno číslo se opakovalo znovu a znovu, desítkykrát, někdy i pět hovorů během jediného večera.
Zprávy po sobě Petr nenechával. Zato ve složce s fotografiemi bylo sedm snímků.
Na prvním byl bankovní propočet. Martina poznala tabulku, kterou jí Petr ukazoval před týdnem. Jenže dole na fotografii se dal přečíst ještě jeden řádek, který na vytištěné verzi chyběl, protože byl uříznutý. Byly tam údaje firmy její sestřenice Lucie a částka: tři sta tisíc korun.
Na druhé fotografii seděla Lucie na okraji hotelové postele. Vlasy měla mokré a na sobě modrou Petrovu košili, tu samou, kterou mu Martina žehlila před jeho poslední cestou. Lucie držela v ruce sklenici a dívala se někam k oknu.
Třetí snímek pořídil Petr před zrcadlem. Jeho obličej byl vidět nad Luciiným ramenem. Telefon svíral dvěma prsty a usmíval se tak, jak se doma už dávno neusmíval ani na společných rodinných fotkách.
Martina fotografii zvětšila, přestože na ní nebylo co zkoumat. Datum ukazovalo dobu před třemi týdny. Ten den Petr odjel opravovat chladicí zařízení do vedlejšího města a vrátil se až po půlnoci. Přivezl igelitku levných perníčků z benzinky a stěžoval si, že mu zákazník celý den stál za zády.
Položila telefon na pračku a loktem omylem stiskla dávkovač tekutého mýdla. Průhledná kapka se roztekla po bílé horní desce. Martina ji setřela ručníkem, potom ručník přeložila napůl, ještě jednou a znovu, dokud z něj nebyl malý pevný čtverec.
Lucie zvedla telefon až po čtvrtém zazvonění.
„Spíš?“ zeptala se Martina.
„Jsem už v práci. Stalo se něco?“
Luciin hlas zněl čile. V pozadí zacinkal plech a někdo se ptal na mák. Lucie rychle odvětila: „Podívej se na spodní polici.“
„Chtěla bych se s tebou vidět ještě před bankou,“ řekla Martina.
Hluk na druhém konci jako by náhle zesílil, protože Lucie zmlkla.
„Před jakou bankou?“
„Dneska s Petrem zastavujeme byt. To nevíš?“
„Odkud bych měla znát vaše věci? Něco párkrát zmínil, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Sama mám teď starostí nad hlavu.“
„Volá ti často?“
„Občas. Kvůli vybavení. Vždyť víš, pec zase zlobí.“
„A zlobí i v noci?“
Lucie hlučně nasála vzduch.
„O čem to mluvíš?“
„Zatím o ničem. Za čtyřicet minut jsem u tebe.“
„Marti, mám dodávku. Dneska na to nemám čas.“
„Tak si promluvíme před dodavateli.“
„Před dodavateli ne. Vyjdu ven.“
Martina hovor ukončila, převlékla se a druhý telefon zasunula do vnitřní kapsy kabelky. Modrá bankovní složka pořád ležela na parapetu. Nakonec ji vzala s sebou.