Když složku zasouvala do kabelky, všimla si pod gumičkou papíru přeloženého na čtvrtiny. Rozbalila ho. Petrův rukopis byl nezaměnitelný: „stavební úpravy, převod po zápisu zástavy“.
Taxikář celou cestu mluvil o tom, že centrum je kvůli opravám neprůjezdné a že se dneska nikam nedá dostat normálně. Martina mu dvakrát nepřítomně odpověděla, že rozumí, ale jeho slova k ní doléhala jako přes vodu. Myšlenkami byla úplně jinde.
Lucie stála u zadního vchodu do pekárny. Přes bílou zástěru měla přehozenou krátkou bundu, zpod čepice jí u spánků vyklouzly prameny vlasů. Dlaně měla celé od mouky a otírala si je vlhčeným ubrouskem, jenže bílý prach si tím po prstech spíš rozmazávala.
„Co se stalo?“ zeptala se.
Martina vytáhla Petrův utajený telefon a beze slova jí ho podala. Lucie na mobil pohlédla, ale ruku po něm nenatáhla.
„Kdes to vzala?“
„V bundě mého manžela.“
„Marti, neřešme to tady na ulici. Uvnitř mám lidi.“
„Čekala jsi na něj v noci dvě hodiny. Chci slyšet pravdu.“
Lucie střelila pohledem k oknům pekárny. Za sklem právě dívka v zeleném šátku rovnala pečivo do proutěných košů.
„Pochopila jsi to celé špatně.“
„Tak mi hned vysvětli tu fotku z hotelu.“
Lucie si upravila vlasy u spánku, přestože byly uhlazené a žádný pramen nepřekážel.
„Ty ses mu hrabala v telefonu?“
„To je teď podle tebe podstatné?“
„Jen se ptám.“
„A já se ptám, jak dlouho spíš s mým mužem.“
Ze služebního vchodu vyšel kluk s prázdnými plastovými přepravkami. Lucie ustoupila ke zdi a počkala, až projde kolem.
„Několik měsíců,“ vydechla nakonec, jako by právě pochopila, že zapírat už nemá smysl.
Martina přikývla, skoro klidně, jako kdyby jí někdo oznámil cenu nájmu.
„Přesněji?“
„Od podzimu.“
Na podzim Petrův otec podstoupil operaci. Martina za ním jezdila obden, vozila mu jídlo, léky a čisté prádlo. Petr tehdy zůstával dlouho v práci, protože, jak říkal, někdo přece musí vydělávat na léčbu i následnou rehabilitaci.
„A v hotelu jste taky opravovali pec?“ zeptala se Martina.
„Nemluv tak.“
„A jak mám mluvit?“
„Petr ti to chtěl říct sám.“
„Dneska? Až potom, co zastavím byt?“
Lucie se jí poprvé podívala přímo do očí.
„Ty peníze neměly být jenom na vaši rekonstrukci.“
„To už jsem zjistila.“
„Kde?“
„V bankovním rozpisu. Tři sta tisíc korun na účet tvojí firmy.“
Lucie zmuchlala ubrousek v dlani a strčila ho do kapsy zástěry.
„Pojď dovnitř. Tady kolem pořád někdo chodí.“
V malé skladové místnosti bylo cítit droždí a navlhlý karton. U stěny se opíraly pytle s moukou, na regálech byly vyskládané krabice na dorty. Lucie za nimi zamkla a z kovové skříně vytáhla složku nacpanou papíry.
„Když už jsi sem přijela, podívej se sama,“ řekla. „Nájem, leasing, nedoplatek za elektřinu. V pátek mě majitel vyhazuje.“
Martina listovala dokumenty vestoje. Ve smlouvě o nájmu byly červeně zakroužkované měsíce po splatnosti, k leasingu byl připnutý dopis s varováním před vypovězením smlouvy. Úplně poslední ležel výpočet převodu z jejich úvěru na účet pekárny.
„Takže ty sis chtěla vzít peníze z mého bytu a rozjet tady nové provozní zázemí?“ zeptala se Martina omráčeně.
„Chtěli jsme splatit dluhy a přestěhovat se jinam. Tady už se majitel úplně zbláznil.“
„Kdo je to ‚my‘?“
Lucie sevřela okraj složky oběma rukama.
„Já a Petr.“
„Vy jste si už plánovali i společnou budoucnost?“
„Marti, on mě miluje. Už dlouho od tebe chce odejít, jen se bojí nechat tě samotnou se splátkami.“
Martina se zasmála. Lucie mimoděk ustoupila až k regálu. Ten smích byl krátký, chraplavý a bez radosti, spíš jako zakašlání.
„Jak ušlechtilé. Nejdřív si vezme úvěr na můj byt a pak mě nechce nechat samotnou se splátkami.“
„Překrucuješ to.“
„Tak mi to narovnej. Mluv, poslouchám.“
Lucie začala chrlit věty jednu přes druhou. Míchala čísla, omluvy i vysvětlení. Petr prý po vyřízení úvěru plánoval Martině říct, že odchází. Byt se měl prodat asi za rok, až se všechno uklidní a papíry půjdou vyřešit bez zbytečného tlaku. Část peněz měla zůstat Martině, zbytek měl jít do jiného prostoru a nového vybavení.
„Vy už jste si rozdělili můj byt?“ zeptala se Martina tiše.
„Patří i Petrovi.“
„Polovina ano. A tu moji jste si rozdělili taky?“
„Ty musíš pořád všechno počítat.“
„A ty si zjevně radši bereš rovnou celé.“
Za stěnou se spustil hnětač těsta. Podlaha se zachvěla a na kovové polici zacinkaly formy.
„Ty celý život dělíš lidi na ty, kteří podle tebe umějí žít, a na ty, kteří by se bez tebe ztratili!“ vykřikla Lucie. „Možná už ho unavilo, že za něj pořád rozhoduješ. Kdy koupit auto, kam jet na dovolenou, kolik se smí utratit za jeho otce. I když mluvíš, zníš, jako bys před sebou měla zaměstnance na recepci.“
Martina složku zavřela.
„Takže se rozhodl všechno vyřešit za mě?“
„Chtěli jsme to udělat co nejlíp.“
„Ne. Ty mi říkáš, že si za to můžu sama.“
„Říkám, že vedle tebe se špatně dýchá. Vždycky přesně víš, co je správné, a všem to nezapomeneš oznámit.“
Martina položila složku na krabice s ubrousky.
„Začalo to po té rodinné večeři?“
Lucie uhnula očima. A to Martině stačilo.
Na podzim Lucie Martinu požádala o peníze na pekárnu. U stolu seděli příbuzní, Lucie si stěžovala na dodavatele i na majitele prostor a pak řekla, že jí do sezony chybí sto tisíc korun. Martina odmítla. Dodala, že Lucie umí podnikání krásně rozjet, ale zavírají ho za ni nakonec jiní, a že takové částky nepůjčuje.
„Týden jsem po tom nevylezla z domu,“ řekla Lucie. „Přede všemi jsi ze mě udělala úplnou hlupačku.“
„A tak ses vyspala s mým manželem?“
„Nestalo se to hned.“
„Děkuju za upřesnění.“
„Přijel opravit pec. Byla jsem tu sama, všechno se mi sypalo pod rukama, zaměstnankyně dala výpověď těsně před svátky. Rozbrečela jsem se a on zůstal.“
„Až do rána?“
„Ano. Až do rána. Pomáhá ti to nějak?“
Dveře se zachvěly, někdo zvenčí zaklepal.
„Paní Lucie, dodavatel se ptá, kam má složit máslo.“
„Počkejte pět minut!“ zavolala a znovu se obrátila k Martině. „Ty mě chceš ponížit dokonce i teď. Nestačí ti, co už jsi udělala?“