…udělala? Celý život jsi musela být ta rozumnější, bezchybná a úspěšná. Všichni ti to mají potvrzovat, a jakmile někdo nezatleská, začneš ho drtit.“
„A ty sis potřebovala vzít můj život jen proto, že ten vlastní se ti rozsypal?!“
Lucie prudce zvedla ruku. Martina ani o krok neustoupila.
„Tak mě prašť,“ řekla tiše. „Petr pak všem vysvětlí, že jsem tě k tomu dohnala sama.“
Lucii ruka klesla. Beze slova otevřela dveře dokořán a ustoupila stranou.
„Běž do banky. Už tam na tebe čeká.“
Petr seděl na židli u kanceláře úvěrové poradkyně a na kolenou držel složku. Jakmile Martinu zahlédl, vyskočil tak rychle, až se mu papíry uvnitř posunuly. Nejdřív se podíval na její kabelku.
„Máš dvanáct minut zpoždění.“
„Stavila jsem se u Lucie.“
Nezeptal se proč. Jen stiskl složku pevněji, až se průhledný obal uvnitř prohnul.
„Řekla ti všechno?“ zeptal se po chvíli.
Martina se zastavila přímo před ním.
„Ty se to ani nepokusíš popřít?“
„Tady se to nehodí.“
„A kde se to hodí? V hotelu?“
Žena stojící u bankomatu pootočila hlavou. Petr chytil Martinu za loket a snažil se ji odtáhnout blíž k oknu.
„Prosím tě, nedělej scénu.“
Vytrhla mu ruku.
„Ty a moje sestřenice jste chtěli zastavit můj byt, vzít si peníze, pak mi oznámit, že spolu spíte, a za rok ten byt prodat. Kterou část z toho mám probírat šeptem?“
„Lucie ti to celé překroutila. Je teď na nervy kvůli nájmu.“
„Takže jsi s ní nespal?“
Petr uhnul pohledem k elektronické tabuli, na níž přeskakovala čísla klientů.
„Petře,“ řekla Martina pomalu, „spal jsi s mojí sestřenicí?“
„Ano,“ odpověděl. „Ale naše manželství skončilo dávno předtím.“
Martina si upravila ucho kabelky, které jí sklouzlo z ramene.
„Jen mně jste to zapomněli oznámit… To je odporné.“
Dveře kanceláře se otevřely a úvěrová pracovnice je pozvala dál. Na stole už ležely připravené smlouvy, u podpisových míst nalepené žluté štítky.
„Pojďte prosím dál,“ vybídla je zaměstnankyně banky. „Dokumenty máme nachystané. Nejdříve bude potřeba souhlas manžela, potom podpisy k zástavní smlouvě.“
Martina se posadila naproti ní.
„Žádný obchod nebude. Svůj souhlas se zástavou odvolávám.“
Poradkyně zůstala s propiskou v ruce nehybně sedět.
„Je to vaše konečné rozhodnutí?“
„Ano. Nepodepíšu ani jeden papír.“
Petr se k ní naklonil.
„Uvědomuješ si, co děláš?“
„Právě že jsem si to konečně uvědomila.“
„Lucie přijde o podnik.“
„A já jsem měla přijít o byt?“
„Nikdo tě nechtěl vyhodit na ulici.“
„Chtěli jste byt za rok prodat. Dokonce sis už určil termín.“
Bankovní pracovnice si sundala brýle a položila je na smlouvu.
„Možná bude lepší, když si to nejprve vyříkáte doma. Já zatím výplatu úvěru pozastavím.“
„Nic nepozastavujte,“ vyhrkl Petr. „Dejte nám deset minut.“
„Já žádných deset minut nepotřebuji,“ odpověděla Martina.
Vtom se skleněnými dveřmi banky vřítila Lucie. Měla na sobě pořád tu samou zástěru a na rukávu jí zůstala mouka. Ostraha k ní vykročila, ale Lucie jen mávla rukou a spěšně zamířila k nim.
„Martino, počkej!“
Petr se zvedl, jako by jí chtěl jít naproti, jenže Lucie ho minula, aniž se na něj podívala.
„Teď to nemůžeš odmítnout. V pátek mě vystěhují.“
„Můžu.“
„Pět lidí kvůli mně přijde o práci.“
„O dluzích víš půl roku. To je tvoje odpovědnost.“
„Snažila jsem se zachránit firmu!“
„Mým bytem?“
Lidé v hale už se ani netvářili, že neposlouchají. Muž s pořadovým lístkem v ruce se odsunul o kus dál, jako by se ho jejich hádka mohla fyzicky dotknout.
Lucie se obrátila k Petrovi.
„Říkal jsi, že podepíše.“
„Proč jsi jí to všechno vyklopila?“
„Já jí nic nevyklopila! Našla telefon.“
„A proč jsi mi vůbec v noci volala?“
„Protože jsi slíbil, že přijedeš.“
„Řekl jsem, že se pokusím.“
„Řekl jsi, že tam budeš ve dvanáct. Seděla jsem tam do dvou.“
Petr ji popadl za loket.
„Mlč.“
Lucie se mu vyškubla.
„Proč bych měla mlčet? Slíbil jsi, že od ní odejdeš už v lednu. Každý měsíc máš nový důvod, proč to nejde. Nejdřív otec, pak úvěr, potom její narozeniny.“
„Řekl jsem, abys mlčela.“
„A po bance jsme se měli jet podívat na byt! Sám ses domluvil s majitelkou.“
Martina pomalu přenesla pohled na manžela.
„Vy už jste si našli i byt?“
Petr si přejel dlaní po obličeji.
„Jen jsme se dívali na možnosti.“
„Říkal jsi, že příští týden složíš zálohu,“ dodala Lucie.
„Nemůžeš aspoň jednou přestat říkat věci, které říkat nemáš?“
Dívali se na sebe s takovou podrážděností, jako by spolu nestrávili pár tajných měsíců, ale nejméně patnáct let v malém bytě s kapajícím kohoutkem a věčně plným dřezem. Lucie mu vyčítala zbabělost, Petr jí vracel, že všechno ničí svými výbuchy. Martina stála vedle nich a poslouchala, jak se jejich společná budoucnost rozpadá dřív, než vůbec začala.
„Ukaž mi všechny papíry k pekárně,“ řekla nakonec.
Lucie se k ní otočila.
„Na co?“
„Chci vědět, kvůli jakému podnikání jste mě chtěli připravit o střechu nad hlavou.“
„Stejně mi nepomůžeš.“
„Ukaž mi je.“
„Martino, dost,“ vložil se do toho Petr. „Teď opravdu není chvíle na kontrolu účetnictví.“
„Ten plán jsi vymyslel ty,“ odpověděla mu. „Tak pojedeš s námi a podíváš se, co přesně jsi chtěl zachraňovat.“
Do pekárny se vrátili všichni tři. Petr řídil, Lucie si sedla vedle něj a Martina mlčky obsadila zadní sedadlo. Na každém semaforu se Petr díval do zpětného zrcátka, jenže ona skláněla hlavu nad bankovními dokumenty a oči nezvedla ani jednou.
V zadní místnosti Lucie vysypala na stůl smlouvy, faktury a sešity se záznamy. Petr zůstal stát u dveří, ruce zastrčené v kapsách.
Martina pracovala dvanáct let jako administrátorka na soukromé klinice. Dobře poznala rozdíl mezi skutečným dluhem a čísly, kterými se člověk jen straší, aby nemusel měnit zaběhnuté návyky.
Po dvaceti minutách bylo zřejmé, že pekárna se bez úvěru obejde. Znamenalo by to vzdát se velkého sálu, prodat vitrínu i část vybavení, ukončit drahý nájem a vrátit se do malého provozu na okraji města, kde Lucie před pěti lety začínala. Zakázkové dorty a pečivo dokázaly pokrýt náklady. Ztrátu vytvářely stolky, obsluha a přemrštěný nájem za prostory.
„Tady máš propočet,“ řekla Martina.