a přisunula sešit přes stůl k Lucii. „O téhle možnosti jsi věděla.“
Lucie sevřela prsty kolem hrnku.
„Počítala jsem s ní.“
„Tak proč jsi ji smetla ze stolu?“
„Protože tam není kde posadit zákazníky.“
„Ale taky kvůli tomu nepůjde do zástavy můj byt.“
Lucie stiskla rty do tenké čáry.
„To máš radost?“
„Zatím ne.“
Martina vzala ze stolu sestřin telefon, odemkla ho pohledem na displej a vyhledala kontakt na majitele prostor.
„Co to děláš?“ vyhrkla Lucie.
„Zbavuju tě toho velkého sálu.“
Stiskla zelené tlačítko. Lucie po mobilu okamžitě sáhla, jenže Petr ji chytil za zápěstí dřív, než se telefonu dotkla.
„Počkej,“ řekl tiše. „Možná je to vážně jediné rozumné řešení.“
Lucie se na něj otočila, jako by ho viděla poprvé.
„Ještě ráno jsi mluvil úplně jinak.“
„Ráno jsme řešili úvěr.“
„A teď ses najednou postavil na její stranu?“
Ve sluchátku se ozval mužský hlas. Martina se představila jako provozní pekárny a klidně oznámila, že prostory budou vyklizené do konce týdne. Lucie jí telefon vyrvala z ruky, ale podstatné už padlo.
„Nemáte právo o tom rozhodovat beze mě!“ křičela do aparátu. „Zavolám vám později!“
Hovor ukončila a mrštila mobilem zpátky na stůl.
„Tohle sis nemohla dovolit!“
„Ty sis zase nemohla dovolit spát s mým mužem a řešit svoje dluhy mým bytem.“
„Je to moje podnikání!“
„A ten byt je můj.“
„Ničíš mi to schválně, protože tě to bolí!“
Petr vstoupil mezi ně, jako by tím mohl zastavit všechno, co už se rozjelo.
„Martino, dost. Nemusíš se jí mstít. Už tak je po krk v problémech.“
Martina k němu pomalu obrátila hlavu.
„Já se ještě mstít nezačala.“
Sáhla po Petrově druhém telefonu, přeposlala si bankovní výpočty i fotografie z hotelu. Pak vzala Luciin mobil. Sestra se ho pokusila vytrhnout, jenže Martina už měla otevřenou konverzaci s Petrem.
Byly tam zprávy o bytě, který si spolu chtěli pronajmout, o záloze i o tom, že Martina „udělá scénu a pak se uklidní“. Petr psal, že nejdůležitější je teď získat peníze a později se všechno vyřeší bez zbytečného zapojování příbuzenstva.
Martina jednu obrazovku za druhou fotila vlastním telefonem.
„Komu to chceš poslat?“ zeptal se Petr.
„Zatím nikomu.“
„Okamžitě to smaž.“
„Ne.“
„Martino, nedělej hlouposti.“
Oba telefony si strčila do kabelky, vstala a odešla. Nikdo za ní nevyšel.
Večer, když se Petr vrátil domů, čekaly v předsíni dvě tašky. Martina do nich naskládala jeho oblečení, spodní prádlo a holicí strojek. Nářadí, zimní bundy i krabice z komory nechala zatím tam, kde byly.
Petr zavřel dveře a zadíval se na zavazadla.
„Ty to myslíš vážně?“
„Dneska si vezmeš věci na převlečení. Pro zbytek přijdeš v sobotu, až tu bude můj bratr.“
„Chceš z toho udělat divadlo před celou rodinou?“
„Nikomu jsem zatím nic neřekla.“
„Tak si o tom pojďme promluvit jako normální lidi.“
Petr si sedl na botník, ale hned zase vstal, protože jedna z tašek se převrátila na bok.
„Jako normální lidi jsme spolu mluvili roky,“ řekla Martina. „Ty jsi přikyvoval a pak sis stejně dělal, co jsi chtěl.“
„Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo.“
„A jak přesně sis to představoval?“
„V klidu. Bez špíny.“
„Že si vezmeš peníze, odejdeš za Lucií a já budu v klidu splácet půjčku?“
„Spláceli bychom ji společně.“
„Z její pekárny?“
Petr si rozepnul bundu, ale vzápětí zip zase vytáhl až ke krku.
„Ten podnik má potenciál. Jen teď prochází těžkým obdobím.“
„Dneska jsem ten potenciál viděla zblízka.“
„Dalo se to zvednout! Proč se u tebe všechno pořád točí jen kolem peněz, Martino?“
„Dneska se to točí i kolem hotelu, Petře.“
Odvrátil se k zrcadlu a začal si narovnávat límec, jako by tím mohl získat pár vteřin.
„Chci pochopit, kdy přesně naše manželství skončilo. Když jsem vozila léky tvému otci? Když jsem podepisovala papíry kvůli autu? Nebo až v den, kdy si Lucie oblékla tvoji košili?“
„Tátu do toho netahej!“
„Zatáhl jsi ho do toho ty. Tvrdil jsi, že zůstáváš déle kvůli jeho léčbě.“
Petr prudce zatáhl za zip velké tašky. Jezdec se zasekl do látky.
„Jednou budeš litovat, že jsi od sebe všechny odehnala.“
Martina otevřela vchodové dveře.
„Možná. Ale dneska odcházíš ty.“
Vyprostil látku ze zipu, popadl obě tašky a vyšel na chodbu. Martina za ním dveře zavřela tiše, bez bouchnutí. Otočila klíčem v zámku a vytáhla ho zevnitř.
Asi za hodinu se ozvala Lucie.
Martina nechala telefon zvonit, dokud se obrazovka nerozsvítila naposledy a neutichla. O minutu později sestra volala znovu.
„Co potřebuješ?“ zeptala se Martina.
„Petr je u mě.“
„Gratuluju.“
„Neutahuj si ze mě. Mám tady chaos i bez toho.“
V pozadí Petr něco zamumlal. Lucie přikryla mikrofon dlaní, jenže Martina stejně zaslechla její podrážděný hlas.
„Prosím tě, nepoučuj mě! Promluvím s ní sama!“
Pak se vrátila k hovoru.
„Řekl mi, že chceš ukázat zprávy rodině.“
„Zatím to v plánu nemám.“
„Co znamená zatím?“
„Do pátku vyklidíš pronajaté prostory, odmítneš úvěr a přestaneš mi volat kvůli penězům.“
„A když to neudělám?“
„V sobotu se příbuzní dozvědí, proč si Petr přivezl věci k tobě.“
Martina hovor ukončila.
Druhý den kolem poledne přišla od Lucie zpráva. Na fotce stála před pekárnou nákladní dodávka. Pod snímkem byla jediná věta: „Prostory vyklízíme.“
U zadního vchodu stál Petr s těžkou krabicí v náručí. Lucie byla v korbě auta a ukazovala mu, kam ji má položit. I z fotografie bylo poznat, že křičí, zatímco on jí odpovídá se sklopenou hlavou.
Martina snímek zvětšila. Chvíli hleděla na modrou košili, která mu vykukovala zpod bundy. Potom zprávu smazala.
V sobotu si Petr přišel pro zbytek věcí. Martina nebyla sama. Bratr seděl v kuchyni, a když Petr vystoupil z výtahu a uviděl ho, okamžitě zkřivil obličej.
„Takže sis přece jen přivedla svědka.“
„Říkala jsem, že tu bude.“
Ve třech odnosili z komory krabice, zimní boty a složku s dokumenty. Nikdo zbytečně nemluvil. Bylo slyšet jen šoupání kartonu po podlaze, kroky na chodbě a krátké oddechování při zvedání těžších věcí.
Když poslední krabice skončila před bytem, Martinčin bratr beze slova sešel dolů podržet vchodové dveře. Petr zůstal stát na prahu.
„Klíč,“ řekla Martina chladně.
Sundal ho z kroužku a položil na nejbližší krabici.
Zespodu se ozval Luciin hlas:
„Petře, budeš tam ještě dlouho?“
Petr pohlédl ke schodišti.
„Myslí si, že jsem to všechno udělal kvůli ní.“
„A kvůli komu tedy?“
Přejel palcem po plastovém madle krabice.
„Já už to sám nevím…“
Martina se na něj dívala bez hněvu, jen unaveně.
„Teď budeš mít dost času na to přijít.“