— Co to má sakra znamenat…? — Klára málem upustila mobil, jakmile si přečetla novou zprávu.
Její manžel Tomáš zvedl oči od notebooku.
— Děje se něco?
— Tvoje teta Jaroslava mi píše, že už jsou s manželem na cestě k nám. Prý dorazí ve čtvrtek večer, — Klára mu nastavila displej telefonu, aby si zprávu mohl přečíst sám. — „Už sedíme ve vlaku, jedeme k vám, ve čtvrtek večer jsme tam. Nedělejte si starosti, zdržíme se jen krátce, tak na dva týdínky. Líbáme.“
Tomáš se zamračil a přistoupil blíž.
— Jaká teta Jaroslava?
— Píše, že je tvoje sestřenice z třetího kolena, nebo něco takového.
— O žádné takové jsem v životě neslyšel.
Klára si ho podezíravě změřila.
— Vážně? Tak proč píše mně, a ne tobě?
— To opravdu netuším, — pokrčil rameny Tomáš. — Třeba si nás s někým spletla. Máma nikdy žádnou Jaroslavu nezmínila.
Klára otevřela profil ženy, která zprávu poslala. Na fotografii se usmívala asi šedesátiletá dáma s nápadně zrzavými vlasy, výrazným líčením a sebevědomým výrazem. Za ní bylo vidět moře.
— Nemám pocit, že by šlo o omyl. Poslala dokonce fotografii vaší údajně společné prababičky.
— Ukaž mi to, — Tomáš si od ní vzal telefon a zadíval se na snímek. — Tu ženskou vidím poprvé.
— A co prababička? Poznáváš ji?
— Prababička Alena vypadala úplně jinak. Měla jiné rysy, jiný obličej. Tohle ona rozhodně není.
Klára si skousla ret.
— Tomáši… nemůže to být nějaká nemanželská příbuzná? Víš, někdo, o kom se v rodině raději nemluví?
Tomáš si odfrkl.
— I kdyby, proč by se najednou rozhodla takhle vpadnout k nám domů? Bez zavolání, bez domluvy, prostě oznámí: jedeme k vám. Vždyť nemáme ani volný pokoj.
— Jenže jestli už sedí ve vlaku, budeme to muset nějak vyřešit, — povzdechla si Klára. — Nemůžeme přece nechat starší lidi stát na nádraží.
— Počkej. Nejdřív zjistíme, kdo to vůbec je. Zavolám mámě.
Zatímco Tomáš vytáčel číslo, Klára si zprávu přečetla ještě jednou. Něco jí na ní bylo vyloženě nepříjemné. Nebyla v ní prosba, spíš hotová věc. „Jedeme k vám,“ ne „mohli bychom přijet?“ A to jejich „líbáme“, jako by se znali celý život. Nejvíc ji ale dráždilo to lehkovážné „dva týdínky“, pronesené tónem, jako by šlo o odpolední návštěvu.
— Mami, ahoj. Poslouchej, máme tu zvláštní situaci… Znáš nějakou naši vzdálenou tetu Jaroslavu? — zeptal se Tomáš a zapnul hlasitý odposlech.
— Jakou Jaroslavu? — ozvala se překvapeně Ludmila.
— No právě. Nějaká žena napsala Kláře, že s manželem jedou k nám na návštěvu. Mají tu být ve čtvrtek.
— O tom slyším poprvé. Rodina tvého otce byla sice rozvětvená, ale žádnou Jaroslavu si nevybavuji.
— Poslala nám fotku. Tvrdí, že je na ní prababička Alena, — Tomáš vzal Klářin telefon, pořídil snímek obrazovky a odeslal ho matce. — Hned ti to přeposílám.
Po chvíli přišla odpověď.
— To v žádném případě není Alena. Nemám tušení, kdo ta žena na fotografii je.
— Dobře, nějak se v tom zorientujeme. Díky, mami.
Tomáš hovor ukončil a otočil se ke Kláře.
— Tak vidíš. Máma ji nezná.
— Jenže ten vlak už jede.
— A co má být? Napiš jí, že došlo k omylu. Nebo to udělám já.
— Počkej, — Klára svraštila čelo. — Co když… Tomáši, pamatuješ, jak nám asi před měsícem volali ti podvodníci? Taky se vydávali za vzdálené příbuzné a chtěli peníze na operaci.
— Myslíš, že je to stejný trik?
— Možné to je. Jen teď zvolili drzejší postup. Místo žádosti o peníze se rovnou vnucují do bytu. Mimochodem, odkud vlastně jedou? V té zprávě to není.
Tomáš se znovu podíval do konverzace a projel ji od začátku.
— Máš pravdu, nikde to nepíše. A nemáme ani její telefonní číslo, jen kontakt v aplikaci.
— Napíšu jí já. Zeptám se, odkud vyjíždějí a proč jste se doteď nikdy nestýkali.
Klára si vzala mobil zpět a rychle vyťukala zprávu. Odpověď přišla téměř okamžitě:
„Děvenko, jedeme z okresního města. S Tomáškem jsme se viděli, když mu bylo pět let, na pohřbu naší babičky. Samozřejmě si to nepamatuje, byl ještě malý. Pak se kontakt nějak ztratil. Našla jsem vás přes sociální sítě a mám takovou radost, že budeme zase pohromadě! Brzy dorazíme a všechno vám povíme. O nás si starosti nedělejte, nejsme nároční.“
— Podívej, — ukázala Klára mobil manželovi. — Tvrdí, že jste se viděli, když ti bylo pět.
— Nesmysl. Na pohřbu prababičky jsem v pěti letech opravdu byl, to je pravda. Ale žádná Jaroslava tam nebyla. Já si toho samozřejmě moc nevybavuju, jenže máma by o ní určitě věděla.
— Neměl bys zavolat otci? Třeba bude něco vědět on.
Tomášova tvář potemněla.
— Víš přece, že spolu nemluvíme.
— Vím. Ale tohle je divné.
— Kvůli nějaké podvodnici mu volat nebudu, — uťal to Tomáš. — Hned jí napíšu, že nikoho nečekáme a nemáme možnost je ubytovat.
Vzal si telefon a zprávu napsal s očividnou rozhodností. Odpověď se objevila skoro ihned:
„Tomášku, neříkej hlouposti. Už jsme ve vlaku. Kam bychom teď šli? Nebudeme dlouho, jen dva týdínky. Pomůžeme vám s domácností. Já vařím výborně, Klárce se to bude líbit. A Ladislav, můj muž, je šikovný na všechno — pomůže vám s tou opravou, kterou pořád odkládáte.“
Klára ztuhla.
— Odkud ví, že chceme něco opravovat?
— Nemám nejmenší ponětí, — Tomáš si promnul kořen nosu. — I když… možná jsem o tom kdysi něco psal na sociální sítě.
— Tomáši, mně se to líbí čím dál míň. Zavolejme na nádražní informace a zjistěme, jestli ve čtvrtek opravdu přijíždí vlak z toho okresního města.
— To není špatný nápad.
Po krátkém hovoru s informační službou se ukázalo, že vlak skutečně dorazí ve čtvrtek v 18:42.
— Takže o vlaku nelže, — pronesla Klára zamyšleně.
— To ještě nic nedokazuje. Pořád platí, že jsme nikoho nepozvali.
— A co uděláme, jestli se opravdu objeví?
— Nepustíme je dovnitř, — odpověděl Tomáš a pokrčil rameny. — Řekneme, že odjíždíme na služební cestu.
— A když budou naléhat?
— Zavoláme policii. Je to náš domov a nemáme povinnost pouštět do něj cizí lidi.
Klára přikývla, jenže klid jí to nepřineslo. Celá věc v ní vyvolávala nepříjemné napětí. Nepůsobilo to jako obyčejný podvod, spíš jako něco podivně promyšleného, co se vymykalo běžným trikům.
Následující dva dny se nesly v napjatém očekávání. Jaroslava posílala zprávy pravidelně. Popisovala cestu, vyprávěla o lidech ve vlaku, ptala se Kláry, jestli nemá alergii na některé potraviny, protože veze dobroty. Tomáš odpovídal pokaždé téměř stejnými slovy: „Nikoho nečekáme a nemůžeme vás přijmout.“ Jaroslava se však tvářila, jako by tyto věty vůbec neviděla. Pokračovala v hovoru lehkým, srdečným tónem, jako by ji doma netrpělivě vyhlíželi.
Ve středu večer, necelý den před údajným příjezdem, se Tomáš nakonec rozhodl zavolat otci.
— Ahoj, — řekl stroze, když muž na druhém konci linky hovor přijal.
— Tomáši? — v otcově hlase zaznělo překvapení. — Stalo se něco?
— Možná ano. Řekni mi, znáš nějakou naši vzdálenou příbuznou jménem Jaroslava? Zrzavá, kolem šedesáti.
Na lince se rozhostilo ticho.
— Tati? Jsi tam?
— Jsem, — odpověděl otec zvláštním hlasem. — Jaroslava, říkáš?
— Ano. Napsala Kláře, že s manželem jedou k nám na návštěvu. Zítra mají dorazit.
— A co ode mě chceš slyšet?
— Chci vědět, jestli taková příbuzná vůbec existuje.
Znovu nastala pauza.
— Ne, — řekl nakonec otec. — Žádná taková příbuzná neexistuje.
Tomáše v jeho tónu něco zarazilo.
— Jsi si jistý? Máma ji taky nezná, ale…
— Řekl jsem ne. V našem rodu nikdy žádná Jaroslava nebyla. To je všechno, co jsi potřeboval?
— Ano, asi ano.
— Tak sbohem.
Otec zavěsil dřív, než Tomáš stihl cokoli dodat. Tomáš zůstal mlčky hledět na displej telefonu.