Klára si všimla, jak se mu změnil obličej, a odložila hrnek na stůl.
— Co ti řekl? — zeptala se opatrně.
— Tvrdí, že žádná taková příbuzná neexistuje, — odpověděl Tomáš pomalu. — Jenže… řekl to divně. Ne jako člověk, který něco neví. Spíš jako někdo, kdo se lekl.
— Třeba mu jen nebylo příjemné s tebou mluvit, — namítla Klára. — Vždyť jste spolu nebyli v kontaktu jak dlouho? Tři roky?
— Čtyři, — opravil ji automaticky. — Ale tím to není. Znám ho. Když něco tají, mluví přesně takhle.
Klára bezmocně pokrčila rameny. Nechtěla jeho podezření zlehčovat, ale ani se nechtěla nechat vtáhnout do paniky kvůli cizím lidem, kteří se rozhodli přijet bez pozvání.
— Ať už je za tím cokoli, na našem rozhodnutí to nic nemění, — řekla nakonec. — Nikoho dovnitř nepustíme.
— Přesně tak, — přikývl Tomáš, i když v jeho hlase nezaznělo tolik jistoty, kolik by si Klára přála.
Čtvrtek se od rána vlekl pod nízkou šedou oblohou. Vzduch byl těžký, jako by se každou chvíli mělo spustit něco horšího než obyčejný déšť. Klára seděla u práce, ale myšlenky jí neustále utíkaly k večeru. Četla jeden odstavec pořád dokola, odpovídala na zprávy se zpožděním a pokaždé, když na chodbě zaslechla kroky, ztuhla.
Tomáš na tom nebyl o moc lépe. Během dne jí několikrát zavolal domů, jen aby se ujistil, že se nic neděje. Pokaždé se snažil mluvit klidně, ale Klára poznala, že je stejně nervózní jako ona.
Domů dorazila v půl šesté. Tomáš slíbil, že přijde nejpozději v šest, aby byli na případné nezvané hosty dva. Ne proto, aby je přivítali, ale aby jim společně a bez váhání odmítli otevřít.
Jenže v 18:15 zazvonil telefon.
— Zdržím se v práci, — oznámil jí Tomáš místo pozdravu.
Klára sevřela mobil pevněji.
— Jak zdržím? Slíbil jsi, že budeš tady.
— Já vím, — povzdechl si. — Vážně jsem s tím nepočítal. Šéf si mě zavolal kvůli nějakému průšvihu a nemůžu teď odejít. Prosím tě, hlavně neotvírej. Prostě dělej, že nejsi doma, nebo jim řekni přes dveře, že nikoho nečekáš.
Klára ucítila, jak se jí v žaludku rozlévá studený uzel.
— A co když budou vytrvalí? Co když neodejdou?
— Neotevírej. To je celé. Kdyby začali vyvádět nebo se dobývat dovnitř, volej policii. A mně hned potom taky.
— Dobře, — řekla, ale sama slyšela, jak nejistě to zní. — Jen se, prosím tě, snaž přijet co nejdřív.
— Jakmile budu moct, jsem na cestě.
Hovor skončil a v bytě nastalo ticho, které jí najednou připadalo příliš hlasité. Klára obešla všechny místnosti, zkontrolovala zámek, řetízek i zavřená okna. Pak se posadila do obýváku, ale nevydržela tam ani pět minut. Každý zvuk z domu jí připadal podezřelý.
Přesně v 19:15 se ozval domovní zvonek.
Trhla sebou tak prudce, až málem shodila telefon ze stolu. Několik vteřin jen stála uprostřed chodby a dívala se na dveře, jako by se mohly samy otevřít. Pak po špičkách došla blíž a přiložila oko ke kukátku.
Na chodbě stáli dva lidé. Žena plnější postavy, s nápadně zrzavými vlasy vyčesanými do vysokého účesu, měla na sobě cestovní kabát a vedle nohy kufr. Vedle ní postával hubený muž s knírem, také oblečený jako někdo, kdo právě přijel z daleka. I on měl zavazadlo.
— Klárko, otevři! To jsme my! — zavolala žena vesele a znovu stiskla zvonek, jako by byla na návštěvě u starých známých.
Klára neodpověděla.
— Klárko, víme, že jsi doma, — pokračovala žena stále stejným přátelským tónem. — Auto jsme viděli před domem. Otevři, miláčku. Jsme po cestě úplně utahaní.
Kláře přeběhl mráz po zádech. Slyšet své jméno z úst cizí ženy bylo nepříjemné samo o sobě. Ještě horší bylo, s jakou samozřejmostí se chovala.
— Promiňte, ale já vás neznám, — řekla nakonec přes zavřené dveře. Snažila se, aby její hlas zněl pevně. — Můj manžel mi řekl, že žádnou takovou příbuznou nemá.
Žena se zasmála, jako by slyšela roztomilý nesmysl od dítěte.
— Ale prosím tě, jaképak nemá. Samozřejmě že má. Jen si mě nepamatuje. Byl ještě malý, když jsme se viděli. Otevři, děvenko, všechno ti v klidu vysvětlíme.
— Ne. Omlouvám se, ale nikoho nečekáme.
— Jak to, že nečekáte? Psala jsem vám přece, že přijedeme.
— Napsat někomu neznamená dostat pozvání, — odvětila Klára.
Na druhé straně dveří se ozvalo těžké povzdechnutí.
— Klárko, zlatíčko, nebuď jako malá. Přece nás nenecháš stát na schodech. Nemáme kde být.
— Jestli neodejdete, zavolám policii, — řekla Klára tvrději, než se cítila.
— Zavolej, když myslíš, — odpověděla žena překvapivě klidně. — Ale než to uděláš, zkus nejdřív zavolat svému tchánovi. Zeptej se ho na mě. Možná ti poví víc než Tomášovi.
Klára ztuhla. Prsty se jí sevřely kolem telefonu tak silně, až ji zabolely klouby. Jak mohla ta žena vědět, že Tomáš mluvil se svým otcem? A proč zněla tak jistě?
— O čem to mluvíte? — vypravila ze sebe.
— Zavolej Václavovi, — řekla žena tišeji, ale o to naléhavěji. — Zeptej se ho, kdo je Jaroslava. Jen to neřeš před Tomášem. Promluv si s ním sama.
Kláru polil ledový pot.
— Já vám nerozumím.
— Rozumíš, dítě, — pronesla Jaroslava měkce. — Kdybys nerozuměla, nestála bys u těch dveří tak dlouho. Dobře. Počkáme na Tomáše. Sedneme si zatím do kavárny naproti.
Pak se ozvalo šoupání kufrů a kroky. Klára slyšela, jak se dvojice vzdaluje po schodech dolů. Teprve když hlasy utichly, podlomily se jí nohy. Sesunula se na podlahu v předsíni a zůstala sedět zády opřená o stěnu.
Co se to děje? Kdo jsou ti lidé? Proč si počínají tak sebevědomě, jako by měli právo vstoupit do jejich bytu? A proč Jaroslava vytáhla Václava?
Ruce se jí třásly, když vyhledala tchánovo číslo. Tomáš s otcem skoro nemluvil, ona ho znala jen okrajově, a přesto teď měla pocit, že právě on může vědět něco zásadního.
Telefon chvíli vyzváněl.
— Ano? — ozval se Václavův hlas. Zněl opatrně, skoro jako by hovor čekal.
— Dobrý večer, tady Klára, — začala a polkla. — Omlouvám se, že volám, ale… k nám přišla nějaká Jaroslava. Tvrdí, že se vás mám zeptat, kdo je.
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
— Václave? — oslovila ho nejistě.
— Kde je Tomáš? — zeptal se prudce.
— V práci. Zdržel se.
— Poslouchej mě pozorně, Kláro, — řekl ostře. — Tu ženu nepouštěj do bytu. Za žádných okolností. Hned jedu k vám.
— Ale kdo to je?
— Vysvětlím ti to na místě. Nadiktuj mi adresu.
Klára mu adresu řekla, přestože si byla téměř jistá, že ji zná. Možná ji ale chtěl slyšet proto, aby získal čas. Nebo aby se ujistil, že se neplete.
— Čekej na mě. A nikomu neotvírej, — zopakoval Václav a hovor ukončil.
Klára zůstala sedět v předsíni s koleny přitaženými k hrudi. Strach se v ní mísil s naprostým zmatkem. Jaroslava. Václav. Tomášův otec. Nějaké staré tajemství, které se zničehonic objevilo na prahu jejich bytu s kufrem v ruce.
Zkusila zavolat Tomášovi, ale telefon byl nedostupný. Zkusila to podruhé. Potřetí. Výsledek byl stejný. S každým neúspěšným pokusem v ní rostla panika.
Asi po půlhodině se zvonek ozval znovu.
Klára vyskočila, jako by ji někdo bodl. Opatrně došla ke dveřím a podívala se kukátkem ven. Tentokrát na chodbě stál Václav — vysoký prošedivělý muž s přísnou tváří, kterého za celý život viděla sotva párkrát. Vypadal zadýchaně a rozrušeně.
— To jsem já. Otevři, — řekl, jakmile postřehl pohyb za dveřmi.
Klára odemkla. Václav rychle vstoupil dovnitř a hned se rozhlédl po předsíni, jako by čekal, že se někdo ukrývá za rohem.
— Byli tady? — zeptal se.
— Ano. Ale odešli. Řekli, že počkají na Tomáše v kavárně naproti.
Václav krátce přikývl.
— Dobře. Tak máme aspoň trochu času.
— Času na co? — Kláře došla trpělivost. — Prosím vás, řekněte mi konečně, kdo ta žena je.
Tchán se pomalu posadil na židli v předsíni. Vypadal najednou starší než před několika minutami. Ramena mu poklesla a ve tváři se mu objevil výraz člověka, který se dlouho vyhýbal něčemu nevyhnutelnému.
— Sedni si, — řekl tiše. — Nebude to jednoduché.
Klára si sedla naproti němu. V hrudi se jí stáhlo úzkostí, jako by už předem tušila, že za chvíli uslyší něco, co změní všechno.
Václav chvíli mlčel. Pak se nadechl.
— Jaroslava… — začal a zarazil se, jako by každé slovo musel vytrhnout ze sebe násilím. — Jaroslava je sestra mé první ženy.
Klára na něj nechápavě pohlédla.
— První ženy? Myslela jsem, že Tomášova matka byla vaše první i jediná manželka.
— Nebyla, — odpověděl Václav. — Před Ludmilou byla Zuzana. Byli jsme mladí, studovali jsme, vzali jsme se nerozvážně a manželství vydrželo sotva rok. Pak jsme se rozešli. Bylo to dávno před Tomášovým narozením.
— A co s tím má společného Jaroslava? Proč přišla za námi?
Václav si promnul čelo a zhluboka vydechl.
— Po rozvodu jsem se Zuzanou kontakt neudržoval. Několik let nato jsem poznal Ludmilu. Vzali jsme se, narodil se Tomáš a já měl za to, že minulost je uzavřená. Jenže když bylo Tomášovi asi pět, ozvali se mi. Řekli mi, že Zuzana zemřela. A že po ní zůstala dcera.
Klára zatajila dech.
— Chcete říct, že…
— Ano, — přikývl Václav unaveně. — Zuzana byla těhotná už ve chvíli, kdy jsme se rozešli. Nikdy mi to neřekla. Porodila holčičku a vychovávala ji sama.
— A ta holčička…
— Jmenuje se Natálie. Teď jí musí být kolem čtyřiceti. Jaroslava je její teta z matčiny strany, Zuzanina sestra. Po smrti Zuzany se o Natálii starala ona.
Klára na něj hleděla a chvíli nebyla schopná promluvit. V hlavě se jí skládaly jednotlivé útržky do obrazu, který byl příliš šokující, než aby ho dokázala hned přijmout.
— Proč jste to Tomášovi nikdy neřekl? — zeptala se nakonec.
Václav sklopil oči.
— Protože jsem byl zbabělec. Ludmila byla naprosto proti tomu, abychom tu dívku přijali do života. Bála se, že nám rozbije rodinu, že jednou bude něco nárokovat, že Tomáš přijde o část toho, co mělo patřit jemu. A já… já jsem ustoupil. Vzdal jsem se vlastní dcery. Právně jsem se zřekl rodičovských práv, přes advokáta jsem posílal peníze, ale nikdy jsem se s ní nesetkal.
— Takže Tomáš o ní nemá ani tušení?
— Ne. Dohodli jsme se, že to tak bude lepší.
— Lepší? — Klára měla pocit, že se přeslechla. — Zatajili jste mu, že má sestru, a říkáte tomu lepší?
— Tehdy mi to tak připadalo, — odpověděl Václav vyčerpaně. — Později, když dospěl, jsem mu to chtěl několikrát říct. Jenže jsem to vždycky odložil. Pak jsme se pohádali a on se mnou přestal mluvit úplně.
Klára pomalu zavrtěla hlavou. Nedokázala skrýt zklamání ani zděšení.
— A teď přijela Jaroslava, aby mu to řekla sama?
— Nejspíš ano, — řekl Václav. — Jen nechápu, proč právě teď.
V tu chvíli cvakl zámek. Dveře do bytu se otevřely a v předsíni se objevil Tomáš. Jakmile spatřil otce sedícího naproti Kláře, zůstal stát na prahu jako přimražený.
— Co se děje? — zeptal se ostře. — Co tady děláš?