— Ahoj, Tomáši, — Václav se pomalu zvedl ze židle. — Musíme si promluvit.
— O čem? — Tomášův pohled okamžitě sklouzl ke Kláře. — Jsi v pořádku? Byli tu ti lidé?
— Ano, — přikývla tiše. — Ale dovnitř jsem je nepustila. Tvůj otec…
— Všechno vysvětlím já, — vstoupil jí do řeči Václav. Hlas měl unavený, ale pevný. — Jen pojďme do pokoje. Nebude to na dvě minuty.
Tomáš sevřel rty. Bylo na něm vidět, že by nejraději vybuchl hned ve dveřích, přesto se nakonec otočil a zamířil do obýváku. Klára šla za ním a Václav je následoval s těžkopádnou pomalostí člověka, který ví, že před ním stojí nevyhnutelné.
Václav začal mluvit až po chvíli. Vyprávěl rozvážně, občas se zasekl, hledal správná slova, někdy zmlkl tak dlouho, že se zdálo, jako by už neměl sílu pokračovat. Mluvil o svém prvním manželství, o Zuzaně i o dceři, kterou nikdy osobně nepoznal. Tomáš seděl naproti němu, čelist zaťatou, ruce sevřené v pěst. Nepřerušoval ho ani jednou. Jen svaly na tváři mu občas zacukaly, jak se snažil udržet pod kontrolou.
Když Václav domluvil, v místnosti se rozhostilo tíživé ticho. Bylo tak husté, že se Kláře zdálo, jako by se v něm nedalo dýchat.
— Takže ty si vážně myslíš, že sem po tolika letech můžeš jen tak přijít a říct mi to? — ozval se konečně Tomáš. V jeho hlase nebyl křik, ale tvrdost, která zněla mnohem hůř. — Po všech těch letech lží?
— Vím, že jsem se zachoval špatně…
— Špatně? — Tomáš se krátce, trpce zasmál. — To je hodně slabé slovo. Opustil jsi vlastní dceru. Zatajil jsi, že existuje. Připravil jsi mě o sestru a ji o bratra. A teď to shrneš větou, že ses zachoval špatně?
Václav sklopil oči. Vypadal najednou menší, starší, zlomenější.
— Nečekám, že mi odpustíš, — řekl potichu. — Chtěl jsem jen, abys znal pravdu.
— Abych znal pravdu? — Tomáš se na něj ostře podíval. — Nebo proto, že Jaroslava by mi ji stejně řekla za tebe?
Václav po krátké odmlce přikývl.
— I proto, — přiznal. — Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděl od ní.
Tomáš se zhluboka nadechl. Bylo vidět, jak těžko se mu vyslovuje další otázka.
— A kde je teď moje… sestra?
Poslední slovo mu uvízlo v hrdle, jako by bylo cizí a zároveň příliš blízké.
— Nevím, — odpověděl Václav. — Kontakt jsem ztratil už dávno. Výživné jsem posílal přes právníka, dokud nebyla plnoletá. Pak… pak už nic. Asi mě nechtěla znát. A nemůžu se jí divit.
— Já se divím něčemu jinému, — pronesl Tomáš tvrdě. — Tobě. A mámě taky. Jeden jako druhý.
Klára se k němu opatrně naklonila a lehce se dotkla jeho ruky.
— Tomáši, možná by bylo dobré s Jaroslavou mluvit, — řekla tiše. — Zjistit, kde tvoje sestra je a co se vlastně děje.
Tomáš neodpověděl. Díval se kamsi před sebe, jako by se snažil složit dohromady svět, který mu někdo během několika minut rozbil na kusy.
— Mám jí zavolat? — zeptala se Klára a sáhla po telefonu.
— Ne, — zastavil ji Tomáš. — Přijdou sami. Tím jsem si jistý.
A skutečně. Neuplynulo ani deset minut a bytem se rozezněl zvonek.
— Otevřu, — řekl Tomáš a vstal.
V předsíni stála Jaroslava se svým manželem. Jakmile Tomáše spatřila, tvář se jí rozzářila širokým úsměvem.
— Tomášku! Konečně! Ty jsi ale vyrostl, drahoušku!
Natáhla se k němu, jako by ho chtěla obejmout, ale Tomáš udělal nenápadný krok stranou.
— Pojďte dál, — pronesl chladně a ustoupil, aby mohli vejít. — Máme si o čem povídat.
— Samozřejmě, samozřejmě, — přikyvovala Jaroslava horlivě a protáhla se do bytu. Jakmile však v obýváku zahlédla Václava, na okamžik ztuhla. — Aha. Tak ty jsi tady taky. Nakonec ses přece jen odhodlal přiznat barvu?
— Dobrý den, Jaroslavo, — odpověděl Václav tiše. — Ano. Řekl jsem mu všechno.
— Výborně! — zvolala s přehnanou radostí. — Tak aspoň nemusíme chodit kolem horké kaše. Natálie se se svým bratrem moc chtěla seznámit.
— Kde je? — zeptal se Tomáš bez okolků.
— V hotelu. Nechtěla se vnucovat bez pozvání.
— Na rozdíl od vás, — neodpustila si Klára.
Jaroslava se k ní otočila a přeměřila si ji pohledem, v němž se mísila podrážděnost s povýšeností.
— Zlato, kdybychom se ohlásili předem, stejně byste nás nepřijali. Takže jsme museli postupovat trochu… netradičně.
— Chci sestru vidět, — přerušil je Tomáš. — Ještě dnes.
— Ovšem! Hned jí zavolám, — potěšila se Jaroslava a už lovila telefon z kabelky.
Zatímco mluvila, Tomáš se otočil k otci.
— Ty můžeš jít. Dál už to zvládneme bez tebe.
— Tomáši…
— Odejděte, — řekl pevně. — Nechci se na tebe dívat.
Václav chvíli stál bez hnutí. Pak jen přikývl, jako by podobnou odpověď čekal, vzal si kabát a beze slova opustil byt. Dveře se za ním zavřely tiše, ale Kláře ten zvuk připadal jako rána.
— Natálie tu bude asi za půl hodiny, — oznámila Jaroslava, když ukončila hovor a schovala telefon. — Mohla bych zatím poprosit o čaj? Po cestě člověk úplně promrzne a něco teplého by bodlo.
Klára neřekla nic. Jen vstala a odešla do kuchyně. Když stavěla vodu na čaj a skládala hrnky na tác, z obýváku k ní doléhal Jaroslavin živý hlas. Vyprávěla o něčem rychle, sebejistě, skoro vítězoslavně. Její muž Ladislav se do hovoru zapojoval jen výjimečně; většinou přikyvoval a občas pronesl krátké souhlasné zabručení. Tomáš mlčel. Klára ho slyšela jen párkrát, když položil stručnou, věcnou otázku.
Když se vrátila s tácem, Jaroslava právě vykládala, jak Natálie dokončila vysokou školu s červeným diplomem.
— Chytrá je odjakživa, naše Natálka, — rozplývala se. — Celá po mamince, hlava otevřená. Teď podniká sama na sebe, dělá překlady. Tři jazyky ovládá, jen si to představte!
— A jak se jí… celkově dařilo? — zeptal se Tomáš a vzal si od Kláry šálek.
Jaroslava si povzdechla a na okamžik sklopila oči.
— Jak kdy, Tomášku, jak kdy. Vdala se brzy, bylo jí devatenáct. Pak se jí narodila holčička. Jenže manžel? Škoda mluvit. Chlap bez páteře. Když byly malé dva roky, sebral se a nechal je samotné. Od té doby na všechno byla sama. Dcera už je teď dospělá, studuje v Praze.
Tomáš zvedl hlavu. Jeho výraz se změnil, jako by mu až teď docházela další část pravdy.
— Já mám neteř?
— Máš, drahoušku. Adéla. Osmnáct let. Krásná holka, celá po babičce Zuzaně.
— A Natálie mi o sobě za celou tu dobu nikdy neřekla…
Jaroslava si odfrkla.
— A co ti asi měla říct? „Ahoj, bratříčku, který ani nevíš, že existuju?“ Natálie je hrdá. V tom je po otci, — dodala s neskrývanou záští.
Další zvonění u dveří jejich rozhovor utnulo.
— To bude Natálka! — zvolala Jaroslava a teatrálně sepjala ruce.
Tomáš vstal a šel otevřít. Klára zůstala sedět v obýváku. Přepadl ji zvláštní pocit strnulosti. Všechno, co se dělo, působilo neuvěřitelně, jako kdyby se ocitla uprostřed cizího, nepříjemného snu, ze kterého se ne a ne probudit.
Z předsíně se ozvaly tlumené hlasy. Za chvíli vešla do pokoje drobná žena s tmavými vlasy staženými do přísného uzlu. Měla na sobě elegantní pracovní kostým a na tváři jen nepatrné množství líčidel. S Jaroslavou neměla společného téměř nic — ani vzhled, ani způsob, jakým se nesla.
— Dobrý den, — pozdravila klidně a pohledem přejela všechny v místnosti. — Jsem Natálie.
Tomáš stál vedle ní a nemohl z ní spustit oči.
— Vy… jste podobná otci, — řekl nakonec.
— Vím, — odpověděla bez úsměvu. — Slýchám to celý život.
— Posaď se, děvenko, pojď, — začala se kolem ní Jaroslava hned točit. — Klárka právě nalila čaj.
— Děkuji, teto, ale nezdržím se dlouho, — Natálie zůstala stát. — Přijela jsem se jen seznámit a vyjasnit několik věcí.
Potom se obrátila přímo k Tomášovi.
— Především bych chtěla, abyste věděl jedno. Nepřijela jsem si nárokovat vaši pozornost ani… cokoli jiného. Já mám svůj život, vy máte svůj.
— Tak proč jste tedy přijela? — zeptal se Tomáš.
— Protože moje dcera je vážně nemocná, — řekla Natálie stejným vyrovnaným tónem. — Potřebuje zákrok. Velmi nákladný. Prodala jsem všechno, co šlo, vzala jsem si půjčky, ale pořád to nestačí.
Tomáš se zamračil.
— Chcete peníze?
— Ne, — zavrtěla hlavou Natálie. — Potřebuji, abyste přesvědčil otce, aby podstoupil test shody kostní dřeně. Kvůli transplantaci.
V pokoji se najednou nikdo nepohnul.
— Už jsem ho o to prosila přímo, — pokračovala Natálie. — Odmítl. Řekl, že se bojí zákroků. Možná vás ale poslechne.
Tomáš sklopil zrak.
— My spolu nemluvíme.
— To vím. Ale jde o život mé dcery. Vaší neteře, — dodala a poprvé za celou dobu se jí hlas nepatrně zachvěl.
— A vy… vy sama nejste vhodná dárkyně?
— Ne. Testovali mě, stejně jako další blízké příbuzné. Největší naděje je u otce. Nebo u vás.
Tomáš si přejel oběma rukama po obličeji, jako by ze sebe chtěl setřít únavu i zmatek.
— Já se nechám otestovat. Hned zítra.
— Děkuji, — Natálie krátce přikývla. — Nechám vám všechny kontakty. Pokud se ukáže, že vhodný nejste, budeme se muset znovu obrátit na otce.
— Promluvím s ním tak jako tak, — řekl Tomáš pevně.
— Děkuji, — zopakovala Natálie. — A omlouvám se za takové… seznámení. Přála bych si, aby k němu došlo za jiných okolností.
— Já také.